Prvotní impuls-rodiče?

Už odmalička se nám stále někdo snaží něco vštěpovat a předávat. „Umyj si ruce!“ „Nekousej si ty nehty!“ „Už sis vyčistila zuby?!“ S těmito a spoustou dalších příkazů, zákazů a podle nás vlezlých otázek žijeme dnes a denně. Že už jsme dospělí? Ale prosímvás, to na věci nic nemění. Stále jsou nám pokládány otázky podobného rázu pouze s menšími obměnami. Co takhle jeden Senecův citát maličko obměnit? Původně zní takto: „Co nezakazuje zákon, to zakazuje stud.“ A já bych to vyjádřila asi takhle: „Co nezakazuje zákon, to zakazují rodiče.“ Nebo by aspoň měli.
Téměř každý rodič se snaží své potomky vychovat takzvaně k obrazu svému a využívá vlastních zkušeností z dětství. Dítě se postupem času naučí mluvit, chodit a spoustu dalších věcí. Vybavuji si sama sebe v tom typicky vzdorovitém období života, asi tak kolem třetího roku, kdy jsem na čemkoli dokázala najít sebemenší chybičku a důvod, proč to nechci. Ať šlo o jídlo, nějaké drobnosti či oblečení. A pak najednou, jako mávnutím proutku, tahle etapa mého života zmizela. Jak se to stalo? To rodiče. Neústupným domlouváním, napomínáním a plácáním přes ruce dosáhli svého a pomalinku začali utvářet mou osobnost. Snažili se potlačit mé špatné vlastnosti a podněcovat ty dobré. Začali mi také vštěpovat, co je správné a co špatné. Co smím a co ne. Pokaždé, když jsem provedla nějakou hloupost, jsem doufala, že dostanu pohlavek, ale ne. Místo palčivé bolesti přišel zklamaný pohled a vyčítavý hlas. A já se styděla. A moc.
Teď, v tomto okamžiku, je čas vrátit se k původnímu znění citátu. Vložit jej zpět pravému autorovi do úst. Stud. Horší než kdejaký trest. Jde ruku v ruce s výčitkami svědomí a nedá nám spát. Odkud pramení? Vlastně je nejspíš v každém z nás, jen někdo má jeho hranici jinde než ostatní. Rozhoduje o každém našem dni. Cožpak se nám často nestane, že než něco uděláme, přemýšlíme nad tím, co tomu řeknou ostatní? Myslím, že je to jedna z otázek, která ovládá celou populaci lidstva už odjakživa. A nikdo, kdo tvrdí, že je mu jedno, co o něm ostatní říkají, nemluví tak docela pravdu. Uvnitř v srdci ho to trápí. Ale přiznal by to? Ne. Zamkne své pochybnosti do zlaté schránky a klíč vhodí do pomyslného oceánu. A co tím získá? Zřejmě jakýsi obranný štít, který mu pomáhá přežít ve světě, kde každý každého neustále posuzuje a srovnává.