Esej o oběti

Oběť?
Každý musíme něco, ať už je to cokoli, v životě obětovat. Někdo více, někdo méně. Někteří žijí, aby se obětovávali pro své milované, a snad jim to i činí radost, jiní očekávají oběť svého okolí, aby sami mohli bezproblémově žít. Další přinášejí podle mého trochu nesmyslné oběti svým bohům, ať z úcty k náboženství či s vidinou zázračné pomoci z nebe. Kolik různých významů je možné přiřadit obyčejnému dvouslabičnému slovu o čtyřech písmenech? Můžeme mluvit o oběti dobrovolné, kdy se nesobecky vzdáme osobních výhod pro druhé, nebo se naopak sobecky zřekneme požitků, ale s vidinou ještě lepšího. Na druhou stranu jsou tu oběti nedobrovolné, které způsobuje okolní svět.
Ať už je to jakkoli, tohle slovíčko lidskému uchu příliš nelahodí. V našich hlavách je pevně spjato se slovem ztráta. Bláznivě radostná zvonkohra štěstí se v duši nerozezní, kdykoliv jej uslyšíme. Vyvolává spíš přesně opačné pocity. Živě si představuji slzičky na tváři chlapečka, prázdnýma očima pozorujícího skleněnou okenní tabuli dětského domova, na které melancholicky stékají dešťové kapky, nenávistné nadávky na adresu teroristických atentátníků s výbušninami na těle, bojujících za svou "pravou" víru, a vyděšené výrazy náhodných chodců, zamračené čelo dospívajícího nad sešitem matematiky, ale s myšlenkami závistivě se točícími kolem kamarádů tam někde venku i bolest v duši zamilovaných, kteří nemohou být spolu.
Kdo je tedy největší obětí?
Subjektivním pohledem jsem to já. Jsem zajata v objetí moderní technologie, která místo aby chránila můj drahocenný čas pro hodnotné aktivity a sebezdokonalování, užírá jej svými lstivými zuby, co to jde. Nestíhám své povinnosti, pro které obětovávám bezesné noci, a po kterých následují tak nesprávná rozhodnutí. Žiju život pokusů, jejichž správným řešením je omyl. Ten přináší ještě více zmatků do mých, už tak dost rozpolcených myšlenek. Nechovám se spravedlivě ke světu, protože on není spravedlivý ke mně. Přitom mi měří jako všem ostatním a já si stále neuvědomuji, že celý tenhle krátký pobyt na něm je povětšinou v mé režii. Jsem obětí sama sebe.

Kdo mi ale řekne pravdivé objektivní řešení?…

Den ze života oběti

…
Dnes ráno mě probudil zoufalý, prázdný pocit uvnitř hrudi, jako bych byla bez života. Hlavou mi při tom začalo poletovat tisíce myšlenek bez lehkých motýlích křídel. Připadala jsem si opravdu hrozně. Strašně. Zatím nejhorší ráno v mém životě. Tuhle noční můru už nic nepřekoná. Tak takové je to cítit se jako oběť? Cítit se opravdu špatně kvůli něčemu, za co vlastně nemůžu? Bolí to. Nikdo si nedokáže představit jak moc.
Mám zlomené obě nohy. Taky ruka mě bolí. Hlava. Žebra. Všechno. Celé tělo. Ale co bolí nejvíc, je ten pocit zavřený uvnitř. Svírá mi vysušené hrdlo.
Moje máma už nežije! Už nikdy na mě nepromluví! Nikdy mi s ničím nepomůže! Nikdy na mě nebude řvát, že jsem si neuklidila v pokoji!
Nějaký opilec nás srazil. Autonehoda. Byly jsme jen na nesprávném místě v nesprávný čas. Nic už nebude jako dřív.
…

A. se probudil. V žaludku mu kručelo a v hlavě jak se zdá, měl taky prázdno. Alespoň ohledně včerejšího večera. Pomalu, obrázek po obrázku se mu v hlavě sestavoval příběh jeho života.
Rozlícená B. mu vyvstala před očima jako živá. Její slova mu opět zapůsobila na oči jako cibule: "Od té doby, co děláš tu blbou práci se s tebou nedá rozumně mluvit! Jsi úplně posedlý! Nemáš na mě čas! Jsi úplně jiný než tě znám. Promiň, ale už to opravdu nevydržím. Musíme to ukončit!" Nebo něco podobného. Nepamatoval si to přesně. Věděl však, že se poté, co se s kamenným výrazem přiřítil k šéfovi… s kamenným výrazem se vyřítil od něj. Dostal výpověď. Společnost nedostala jeho vinou důležitý kontrakt a přišla o několik milionů.
Jako ve snu vyhledal v mobilu číslo svého kamaráda C. a po dalších pár hodinách, velké dávce piv a nevídanému množství panáku povzbuzováků, už bez kamenného výrazu líčil svému kamarádovi ironie svého života.
Snad každý chlap o sobě tvrdí, že nebrečí, že není žádná citlivka. Ale včera mohla celá hospoda obdivovat zženštělého opilce ženoucího laviny slov povodní slz.
A pak už nic. Jenom černá díra v roji vzpomínek a velký smrdutý flek na triku. Fuj.
Teď tu leží sám. V žaludku mu kručí. A lednička je prázdná. Snídaně obstarávala B.

Když se včera C. probudil, nečekal, že jeho den bude tak zásadní pro celý zbytek jeho života. Kdo by taky čekal? Sedí vedle svítící krabice automatu na kávu. Kdyby mu zbyly drobné, přidal by k těm šesti prázdným kelímkům na bílém nemocničním stolku po levici ještě další. Vždyť už na ničem nezáleží. Má příkaz dostavit se k soudu a zřejmě si pěkných pár let posedí v chládku.
Hloupá hospoda se mu ještě teď pod nohama houpe. Podpírá kámoše A., který mu zrovna vyklopil svůj nemilosrdný osud pod nohy. A to doslova. I s tou žlutou omáčkou, co měl na oběd. Nebo to nebyla omáčka? No, co na tom záleží. V té chvíli C. uznal za vhodné hodně rychle vyrovnat účet a s přítelem v podpaží opustit lokál. Po těch pivech byl schopný rozhodovat se rychle. Jó, zlatavý mok národa našeho. Alespoň mu A. nepřipadal tak těžký.
Dosmýkal ho na parkoviště, kde stála jeho nová Audi. Urychleně vhodil pod obraz slitého A. na zadní sedadla toho posvátného stroje. Když sedal za volant a otáčel klíčkem v zapalování, v duchu se autíčku omlouval. Proč si, hlupák, nevzal taxíka? Nepamatuje si! Jen ten moment se mu stále přehrává před očima!
Najednou A. vzadu zamlaskal. A ještě jednou. Pak následovala sonáta nelichotivých zvuků. C. se zděšeně otočil: Uf, je v pořádku. A jeho autíčko taky…
A pak! Náraz! Bílé světlo všude okolo. Nafouknutý airbag. Bolest hlavy. Co se to stalo?
Mezitím už některý ochotný řidič nahlásil nehodu. Sanitka houká. A policisté se vyptávají. "Pane řidiči, budete muset fouknout!" A je to jasné. Jasnější než nejčistější vodka
paralela.blog.cz
na světě.

D. je teprve 14. Nedávno měla narozeniny. Dostala nový mobil, který jí všichni záviděli, ale pro ni bylo daleko důležitější to závodní horské kolo. Včera se pohádala s nejlepší kamarádkou kvůli údajným pomluvám. Dnes už by si ani nevzpomněla, proč si vlastně tolik vjely do vlasů. Ze školy přišla domů celá rozpačitá. Mumlala si něco o nejhorším dnu života a že ji nik
do nikdy nechápe a stejně ani nepochopí. Její mámě to přišlo líto. Uvědomila si, kolik její malá holčička vyrostla. Už to nebyla ta malá prostořeká hnědovláska, která každého mile obtěžovala nelogickými otázkami bez možného řešení. Ne, teď už byla velká. Odpovědi si hledala sama.
Vlna lítosti matce zkrabatila čelo. Ani nevěděla jak, ale otevřela dveře pokojíku. Pohladila D. po vlasech. Opravdu ji zajímalo, co se stalo. Dcera v záchvatu neštěstí povídala a povídala.
Večer se rozhodly jít do kina. Dávali komedii, a tak si myslely, že si jim to zlepší náladu. Když jely domů srazily se s protijedoucím vozidlem, které řídil mírně podnapilý C. Matka při převozu do nemocnice podlehla zraněním. D. se ještě nějakou dobu nepostaví na vlastní nohy a bude muset dlouho bojovat a přemáhat sama sebe, aby začala znovu chodit.




Kdo je tedy největší obětí?
Možná jsme to svým způsobem všichni.
Vždyť na tom slově vůbec nezáleží. Je relativní jako všechna ostatní slova od majetku až po lásku. Záleží jenom na lidském postoji vůči slovu, pocitu, vnímání reality a přijetí nezměnitelného.
Na světě však existují i takoví, které bychom nazvali obětmi. Dívají se na vás tím zvláštním výrazem, jako byste se pomátl. Ne. Oni nejsou oběti. Všelicos si už možná vytrpěli, ale necítí se tak. Berou život takový jaký je a to je podle mého názoru nejobdivuhodnější. Nebýt obětí, i když jí jste.
(Jsou horší takoví, kteří jí nejsou, ale tváří se jako přizabité štěně?)