asi tak jako nic

Byl čas, kdy vítr mě hnal kupředu, slunce mne hřálo a bičovalo do očí, ale i tak mi bylo krásně. Měl jsem pocit, že nic nemůže nabourat, to vše už tak krásné!! Mrak se mi přehnal nad životem a tak nějak zůstal mezi mnou a bohem a snad proto na mě nevidí. Jinak by přeci nedopustil, z pohledu mých očí- louka plná zářících květů – a pak vyprahlá zem-bez známek radosti a života! Má cesta se zastavila dosti neočekávaně!! Ztrácím se v oparu pod jasným lehce kryjícím sluncem,jenž odděluje lumen mě od šedi sebe! Třeba najdu ne dně něčeho,něco co mě rozzáří a mrak zmizí za obzor. Rád bych byl vyzván k pomoci a k radosti, slyšet – pohleď do sebe sama a snaž se pochopit svou duši a proč a pro co žít – zamysli se!! Ale jsme přeci pouhé ovečky v tom kolotoči života-před smrtí!! Bude lépe, až půjdu rosou jež lehce hladí listy a květy všeho krásného,tady na tom našem světe uprostřed vesmíru!! Kolik zpovědí se nachází na nebi, jež plují věčností a hledají toho, pro koho to bylo určeno….