Oči má přimhouřené

Oči má přimhouřené. Quo Vadis se ptám.

Kráčím,

po zemi své. Krok za krokem. Už zkrátka to není ta nuzná myšlenka z ničeho. Je plynoucí. Je to existenciála. Hraniční bod Horizontu události. Mezník, za kterým je dno. Tvé vlastní.

Chůze,

Je samovolná. Je unesena. Pociťuji stále pohyb po běžícím pásu. Nikam nechodím. Má země mě vyhostila. Již nepatřím k ní. Jsem stereotyp. Vyděděnec.

Dotek,

Je tak relativní. Je tím posledním dotykem před revolucí. Před rozloučením.

Mea culpa, mea maxima cupla.

Vánek,

Zloděj. Je to poslední, co nám zůstalo. Je tak ledový. Umývám se v něm. Není totiž důvodu proč mluvit. Jak nemorální. Jak utopické.

Je to bytí v bílém kubickém tělese. Nikde nikdo. Paprsek slunce je tím posledním, který prochází nultým bodem přes stěnu. Dotýká se mě. Hřeje mé srdce. Je tím posledním andělem.

Děkuji ti za něj, fotone.

Spánek,

Dokonalý rádce. Jedná proti srsti, když ostatní city nic neroznají. Jsou pomíjivé. Plynoucí dálky. Nedoufám.

Nábytek,

Vlastenecké dědictví národa dělící duši a tělo. Hmotu a formu. Romuluse a Remuse.

Lituji toho.

Slepice,

Vznešené zvíře. Stojí a počítá se vším lépe než já. Je tím posledním tvorem, který nepřestal dýchat.

Tvůj poslední je úsměv na rozloučenou.

Jak rozumné…









Daleká cesta má! marné volání!