Život je dar

Mezi dnešní mládeží kolují různé módní trendy. Mimo jiné je to sebevražda. Kdo si nepodřeže žíly, nebo si místo večeře nedá krabičku rohypnolu, nejlépe zapitou whisky prostě vybočuje z řady a ostatní, kteří už mají na rukách pár šrámů od žiletek, nad nimi ohrnují nos. Těch je bohužel vice než “normálních”, tím pádem si ti “normální” dospívající myslí, že sebevraždy jsou běžná věc a bez ní by se s nimi většinová masa lidí, kteří jsou “in” nebavila. Tak se z “normálních” puberťáků stávají nenormální puberťáci(co je vlastně normální?), stale ponořeni do depresí a každá maličkost je pro ně impulzem k pokusu o sebevraždu.


Je mnoho sporých vysvětlení, jak to na Světě chodí. Jedno z nich praví, že podle toho, jaký vedeme život, tak se taky po smrti narodíme. Lépe řečeno, pokud se k lidem chováme mile, pomáháme, vycházíme jim vstříc, nebo jakkoliv pozitivně, narodíme se do lepší situace s lepšími podmínkami. Pokud je tomu naopak, budeme mít život těžší a budeme se znovu muset dopracovávat do toho, kam jsme se již dostali dobrými skutky. Ovšem to nejhorší, co člověk může udělat je sebevražda.


Jak by to tedy vypadalo s dnešní mládeží, kdyby platilo toto pravidlo?
Představme si mledého, krásného, úspěšného, dospívajícího syna bohatého podnikatele, kterého již sebevražedné davové šílenství strhlo do svých útrob. Jednoho krásného dne se s ním rozešla přítelkyně a on se ve veliké depresi rozhodl, že tedy zkoncuje se životem, měl k tomu konečně pádný důvod. Napustil si tedy horkou vanu, aby mu nebyla zima, a aby se náhodou krev nesrazila předtím, než všechna vyteče (take, aby se mohl dívat na ty krásné rude barvy, do kterých se postupně koupel bude zbarvovat) take aby ho to tolik nebolelo, napsal srdceryvný dopis své rodině a podřezal si žíly. Ne jen, že jeho otec musel platit za vyumělkovaný pohřeb a nové parkety, protože na ně vytekla krev a vsákla se do dřeva tak, že za žádnou cenu nešla dostat dolu, ale i plastiku obličeje své ženy, která se skácela a zlomila si nos.
Mladík se narodil do chudé rodiny, o jídlo se musí prát se sedmi hladovými sourozenci, otec je hospodský povaleč, který není k vidění jinak než s pivem v ruce a nohama na stole, matka se snaží uživit rodinu tím, že se po nocích prodává v barech a ve dne umývá podlahy. Když chlapec dospěje do puberty a dostaví se hluboké deprese, už nemá proč žít. Spolyká tedy matčiny prášky proti maniodepresivitě a zapije je otcovým lahváčem.
Opět se narodil, avšak do těla ošklivého, hloupého sirotka, kterého I po vystudování zvláštní školy nikdo nechtěl, ani práci si nemohl najít… jednoho dne v zoufalství skočil z mostu.
Narodil se. Rodiče feťáci, neustále zdrogovaní, nikdo se o něj nazajímal, nestaral, dospíval jako samorost, hluboce poznamenaný dětstvím. ve škole ho šikanovali, přespával pod mosty a když bylo léto, občas vyšel na petřín a přespal na lavičce s výhledem na Prahu. Měl myšlenky na sebevraždu, ale řekl si, že bude bojovat i přes tu smůlu, která ho postihla. Když dospěl do puberty, v depresích sám sobě říkal “proč zrovna já jsem se takhle narodil? Proč nejsem jako Alfonz, který má bohaté rodiče a všechno na co si vzpomene… ” . I přes to všechno sebevraždu nespáchal.
A tak se dostal zase na začátek ze kterého je ještě dlouhá cesta, aby znovu získal to, co svou blbostí ztratil.




Život je dar a darovanému koni na zuby nekoukej ˘ .