... tiše stojí dál sám

Starý, pavučinově jemně popraskaný anděl mlčky hledí na stovky těch, jež jsou přikryti věčnou, tíživou peřinou světa.
Sám o samotě zde stojí. Nikým nerušen. Čas plyne a jeho se téměř nedotýká. Jakoby ani nebyl. O čem asi tak přemýšlí? S kýmpak si povídá? Povídá si vůbec s někým?
Jeho kamenné oči chladně, bez života stále hledí před sebe. Nikdy se neotočí, aby se podíval za sebe. Má jen pohled v před.
Nejspíš se někdy podivuje, co sem, na takovéto smrtí opředené místo, lidi volá. Občas sem jich přijde mnoho. Ruší svými neovladatelnými hlasy ticho těch, jež spí.
Sem tam se o něho opře starší babička a promluví k němu cosi jako, že on je na tom nejlépe.
Anděl klečící na prochladlé zemi, zdrceně pozvedá zrak k nebi, jakoby prosil za odpuštění. Je to přítel anděla, jež upírá oči do dáli. Nepromluví spolu jediného slova, avšak i přesto si rozumí ve své samotě.
Za dlouhých, klidných nocích ožívá. Vypráví svůj příběh. Příběhy, jež se mu odehrály před nehybnou tváří. Neotevře přitom své rty a ani se nepohne, ale i tak vypráví. Nepotřebuje slova.
Mluví o staletích, v nichž už zde stál. O krocích těch, kteří zde tu také nakonec ulehli ve věčném loži. I ti, co své podrážky stále do země vrývají, mají v jeho vyprávění své místo.
Hluché jeho uši slyší to, co jiní ne. Pravdu, jež by těm bez duše za života ublížilo, ale i to, co by vyloudilo lehké úsměvy na zamračených tvářích.
Snad i někdy zatouží někoho oslovit, promluvit si s ním, však naše uši jsou k jeho hlasu hluché. Neslyší prosby o vysvobození. Slepě kolem procházíme. Jakoby ani nebyl. Vidíme ho, ale nevnímáme.
Cestička vinoucí se kolem anděla zarůstá a upadá v zapomnění. Nekráčíme již po ní.
Anděl by raději byl v nebi, ale není mu to souzeno. Musí nadále strnule státi na chladném podstavci, sledovat utrpení a cítit smrt, jež obchází svět.
Chtěl by toho tolik říci. Protáhnout své zkamenělé nohy. Za hlubokých, temných nocí bez svitu měsíce roztáhne svá šedá křídla neschopna mu umožnit vznést se.
Kéž by mohl odletět do nebe. Za těmi, jejichž těla hlídá v té nekonečné samotě. I potom, co vše skončí, on tu bude dál sedět a sledovat nekonečnost světa do jeho konce.
Nic zde nemá.
Snad přemýšlím o životě, o tom jaké je to dýchat, cítit život. Ve svém nitru závidí těm, co měli možnost prožít život.
Snad toho chce příliš, snad málo… možná by si přál to, co nikdy nezíská…