Závodníci

...a tak jsem seděla v tom do morku prvního i posledního závitu rezem prolezlém autobusu. Říkají tomu život.
V takovou chvíli vás může napadnout cokoli. Rozhlédnete se kolem sebe. Časem a dětmi unavená žena středních let, jejíž naděje na plnohodnotný život plný vzrušujících zážitků byl zatracen ve chvíli trimfálního proniknutí závodníka vedoucího peleton neméně rychlých závodníků. V čem byl on lepší? Byl vybaven dokonalejšími a aerodynamičtějšími proporcemi nebo podváděl? Byl zkrátka něčím zvýhodněn či vystartoval dřív, než ostatní? Sobecky a bez rozmýšlení vyrazil vstříc skvělé světlé budoucnosti. Vidíte? Už na úplném počátku života to není fér. Ironie bytí.
Pokud je tou lepší budoucností, světlým zítřkem, myšleno devítiměsíční čekání na vpuštění
do tvrdé reality dnešního světa, možná bych radši zůstala na startovní čáře, vědět, co mě čeká. Existovat ve stínu někoho lepšího, rychlejšího, dokonalejšího. Jedinou možností je stát se tím tzv. favoritem závodu. Jestli mám zájem? Ne, díky. Raději se budu plácat v bahně každodenní rutinní smůly a potupy. Mít stále štěstí a vyhrávat by mne nebavilo. Přišla bych o svůj ironický postoj vůči všemu, k čemu chovám přitozený odpor, protože bych přišla o důvod nesnášet smůlou prosáklou všednost. Ne, ne, vážne ne. Radši chudý smolař a sarkastický pesimista, než v křeči, úspěchu a peněžích se topící šťastlivec.