Boží dotek

Já jsem ve skutečnosti strašně šťastný člověk. Jen někdy si to nechci připustit a raději se utápím ve svých špatných náladách. I ty k životu patří a občas je jich potřeba. Člověk se alespoň zamyslí nad tím jaký je a kam směřuje. A to nikdy neškodí. Ba naopak. Uvědomit si, co v životě chci a potřebuji a co v něm nesnesu a co se mi na něm nelíbí.
Jeden můj kamarád mě, při jednom ne příliš optimistickém rozhovoru, požádal, abych mu řekla, až budu právě šťastná. Vyznělo z toho jeho přesvědčení, že je štěstí u mě vzácný jev. Ale to je jeho veliký omyl.
Jak říkám, já jsem opravdu šťastný člověk. Neříkám, že skáču blahem do stropu při každé příležitosti, ale naučila jsem se vážit i malých chvilek štěstí. A ty jsou mojí záchranou a povzbuzením. Stáčí mi málo. I když málo… To bych takové okamžiky velmi, velmi nedocenila.
Třeba taková chůze právě padajícím sněhem, kdy už je po západu slunce a kolem vás není živá duše. Jediné co v té chvíli máte na práci je poslouchat to bílé ticho a zároveň až ohlušující šepot právě padajícího sněhu. Užívat si jeho vrzání pod podrážkami a nechat své myšlenky zatoulat se, kam chtějí. Cítit ledově čistý vzduch v plicích a vychutnávat si ten Boží klid všude kolem. Cítit jak mimovolně zpomalujete chůzi a přizpůsobujete i svůj dech těm neuspěchaným pohybům přírody kolem vás. A když tohle všechno splyne v jediný zážitek, něco se se mnou stane. Je to jako potkat Boha a vést s ním rozhovor o tom co dokázal stvořit a my zničit. Jako nechat se obejmout od někoho velmi blízkého, jako pochopit něco, co vám bylo doposud skryto. Jako prozřít uprostřed vší té bílé nádhery. A v ten moment se začnu samovolně usmívat a můj úsměv přejde v hřejivý smích. Směji se na celé kolo a jsem naprosto šťastná.
Je zvláštní, že většina těchto mých momentů spokojenosti a pokoje je nějakým způsobem spojena s vodou. Ať už to jsou sněhové vločky, led na kalužích, nebo řeky, či jezera. Miluji vodu. Jakoukoli a kdykoli.
V létě chodívám do jednoho bývalého lomu. Nejhezčí je taky v noci, nejsou tam už žádní lidé a já můžu jít v klidu kolem břehu a naslouchat jemnému vlnění vody protkané pohybem ryb na hladině. Všemu tomu šplouchání a neustálému pohybu. Slyším vítr, který se prohání, nespoután obzory a já mu tu jeho svobodu závidím. A když se zatoužím stát součástí toho všeho, odložím své šaty někam do provoněné trávy a opatrně vlezu do vody. Je tmavá, jako noc a jakoby hustší, než bývá za denního světla. Pomaloučku se do ní nořím, abych snad nevyděsila její obyvatele prudkým pohybem a zadržuji dech. Když ho zadržím na dost dlouhou chvíli a při tom vydržím nehnutě stát, voda kolem mě se opět vrátí ke svému rytmu a já už si v ní nepůsobím jako vetřelec ani rušivě a stanu se, alespoň na ten malý okamžik, její součástí. A pak se potopím, celá do té husté tmy plné ticha a klidu. Obklopí mě to ze všech stran najednou a já se na chvilku proměním v ptáka, co umí létat. Voda ztratí svoje rozměry, já svůj strach z ní a najednou mě zase zaplaví ten pocit pokoje a klidu. Já jen pohybuji tělem a voda sama se postará o zbytek. Když si tak plavu pod hladinou, mám dojem, že se mi voda snaží něco pošeptat, ale já rozumím jen prostotě té chvíle. Snad jednou, až budu připravená, nebo se naučím lépe naslouchat tichu, uslyším vše, co mi říká a porozumím jí. Zatím je to jen má němá společnice a hostitelka.
Takových zážitků mám víc, ale stejně nikdy nemůžete pochopit mé pocity z toho všeho až do chvíle, kdy je sami zažijete. Takže vlastně ani nemá cenu, je tu všechny popisovat. A navíc, na to mi nestačí ani všechny slova světa. Na tu nádheru, klid, pokoj, štěstí a pro mne, Boží dotek.