Čekání na bouřku

Vzhlížím k zamračeným nebesům a čekám na bouřku. Je to už pěkných pár minut co jsem vstal od kancelářského stolu a vyšel ven. Očima lehce přimhouřenýma pečlivě přejedu členitý horizont kolem dokola. Z kdysi dávno perfektně ostrých linií zůstaly jen obrazy, mokrým štětcem mojí sestry malované, do kterých se vpíjí obloha. Všude kam až mé lidské oko dohlédne vládne prazvláštní klid, jako by moje rodná planeta společně se mnou zatajila dech. Vzduchem létají pampelišky a z rozpáleného asfaltu podrážkami prošlapaných bot sálá teplo. Vím, že by se něco mělo stát. Cítím to. Teď a tady. Násávám do plic pach poloprázdné průmyslové zóny na periferii města a připadám si sám. Jako poslední člověk na zemi. Jako člověk, který si uvědomil neuvěřitelnou sílu okamžiku a pod kůži se mu vkrádá zvláštní pocit nahořklého štěstí. Tlukot mého srdce je kdesi v dálce doplňován pravidelnou melodií do sebe narážejících ocelových hrotů industriálního světa. Netrvá dlouho a nerozeznám mezi nimi rozdíl. Za zdmi z betonu a v útrobách montovaných hal těžíme víc, vyrábíme víc, prodáváme víc. Nemůžeme zpomalit, natož zastavit. Sami jsme se stali stroji s unifikovaným výrobním programem. Z původně jednoduchého žij se stává těžkotonážní program se spoustou chyb a systém se bortí. Žij a plať. Plať za to že žiješ. Zaplať nebo nežij. Jsme jako baterie, které napájejí stále větší počet samoúčelných spotřebičů. Hned jak přijedu domů, popadnu kleště a začnu je stříhat. Pro tebe. Pro sebe. Pro ně. Pro sobotu nestrávenou v práci. Vane lehký vítr a já s hlavou otočenou k nebi stále čekám na bouřku. Nepřichází. Nepřestávám doufat. Stejně tak pevně věřím, že tam někde v dálce jsi ty. Že jsi stejně jako já vstala od stolu, přelezla zeď a právě koukáš na nebe. Čekám že se blýskne. A že ti to poznám v očích.