vzpomínky

Byla jsem pozvána na slavnostní ukončení studia žáků v jedné základní škole.

Když jsem vešla do sálu, stála tam parta mladých lidí, kteří se usmívali.

" Muži" byli oblečeni do košil a kravat, " ženy" měly elegantní šaty.
Moc jim to slušelo..

Promítané fotky nás nechávaly nahlédnout do devítiletého života všech v této škole

Melancholicky jsem sledovala fotky a ten šum kolem

Připravili si pro nás program, kde zpívali, tančili, hráli na různé hudební nástroje a hráli divadlo.

A já se přistihla , že je mi do pláče.. mrkala jsem , abych zahnala slzy

Natolik mě vtáhli do toho děje, že jsem s patnáctiletým věkovým odstupem byla jednou z nich

a v myšlenkách jsem najednou byla u svých let ve škole

Najednou jsem si uvědomila, že jako student jsem vždycky s euforií " běžela" do něčeho nového a nikdy jsem se nevracela zpátky, nikdy jsem se neotáčela za těmi roky, které jsem tam trávila s ostatními

Nikdy jsem si neuvědomila, že s tím novým začátkem odchází něco, co jsem tolik let intenzivně prožívala.

A že už se to nikdy, nikdy nebude opakovat.

Ten podvečer jsem si uvědomila, jak to ve škole bylo dokonalé.
Lidé,kteří se poznávali ze všech úhlů,
lidé, kteří spolu zažívali chvíle úžasu, zklamání, první lásky.
Lidé, kteří byli naprosto svobodní a do všeho šli s absolutní vervou.

Ten večer mi připomněl tu bezelstnost, kterou věkem zřejmě ztrácíme.
A mně to najednou bylo opravdu líto.

Poslení slova a já stála v areálu té školy a posadila jsem se na schody, také jsem po nich chodila, také jsem se tady smála.
Také jsem tady byla dítětem.

Jemně jsem pohladila kliku ode dveří, zavřela je a byla jsem už zase dospělá.

Doma jsem se prohrabávala starými fotkami.

Bylo úžasný se na okamžik vrátit tam, kde to vše začalo.
Tam, odkud jsme posléze vykročili " dobýt svět".