Lidé

Jsem nejmíň o rok starší. Uplynulý týden pro mě znamenal nekonečnost... Zkušenosti, vyčerpanost, radost... To vše a mnohem víc se dá najít na rodinné rekreaci s (postiženými) dětmi, kde jsem působila jako asistentka. Očekávání bylo nad míru splněno. Naučila sem se základy znakování, Lormovu dotekovou abecedu, drátkování a konečně komunikaci s cizími lidmi. Nikde bych to nezvládla lépe. Všichni rodiče i děti byli otevření, neuvěřitelně trpěliví a milí. Celý tenhle výlet mi připadal jako do jiné země, časoprostoru, světa. Strach a obavy, ty mě sužovaly takřka celý život. Naprosto banální věci, jako například zeptat se na cestu atd. Ale vidět na vlastní oči lidi, co vychovávají děti, se kterými to není, nebylo a nikdy nebude lehké stojí přinejmenším za úvahu. Nějak si přebrat svůj život, na co si často stěžujeme a proč nejsme štastní "jen" za to, že máme zdraví na rozdávání. Já si to už uvědomuju, určitě budu dál nadávat na nevydařený počasí, hroznou školu, malý kapesný atd. Můj život má cenu a doufám, že už dokážu pomáhat lidem tak, jak mě směruje moje budoucí povolání.

PSÁNO DNE 11.7 2004