Andílkovi

Je to pár hodin, co jsem Tě viděla naposled, a mě je už zase do pláče. Slzu v koutku oka, suším. I když na sobě nedávám nic znát, hrozně moc mě to tíží a bolí. Představovala jsem si, že spolu budeme pořád… že nám to dlouho vydrží….. doteď jsem usínala vedle Tebe a teď mám usínat úplně sama…. Sama, bez Tvého doteku, bez Tvého polibku na dobrou noc… bez Tvého pohlazení.. bez toho, aniž bych se mohla vedle Tebe probudit a říci Ti, dobré ráno lásko, usmát se na Tebe… a nebo se jen k Tobě přitulit, položit svou hlavu na Tvé rameno…. A vychutnávat si Tvé obětí… Tvou vůni…
I když se to nezdá, nedávám na sobě nic mezi lidma znát, chybíš mi, strašně moc mi chybíš. Ani nevíš jak moc bych Ti chtěla napsat, alespoň dobrou noc lásko….. ale pokouším se to překonat…. A v duchu si říkám, napiš prosím…. Ráda si přečtu Tvoje řádky…. Alespoň budu vědět, že Ti chybím… a nebo že se Ti stýská… ale vím, že i Ty se zrovna v tuto chvíli, kdy sám usínáš v posteli, myslíš možná na toto samé… a pokoušíš se být silný… ale nejsem si jistá, zda to vydržím… ale asi dlouho ne… nedokážu to… jsem už tak moc psychicky vyčerpaná… že nevím jak to zvládnu dál .. nechce se mi spát, nejdete…. Po dlouhé době sama, úplně sama usínám.. neusínám, ležím v posteli a koukám do stropu… a vzpomínám… vzpomínám na vše co jsme spolu prožili… k když jsme spolu byli v obýváku, a seděli dál od sebe, věděla jsem, že za chvíli budeme spolu usínat…
A nebo taky vzpomínám na to, jak jsme spolu i vařili… maličkost, ale i tak je to nádherná vzpomínka, vzpomínka na člověka, pro kterého jsem byla schopna i dýchat, za kterého jsem schopna bojovat i nejmenší částí těla… bojovat takovou silou, že si to nedovedeš představit….

Chybíš mi jako člověk, který měl pro mě pochopení, chybíš mi jako člen mé rodiny, kterou už nemám…. :‘(…. Chybíš mi, jako duše, která mi z těla v tuhle chvíli uniká, protože mi není přáno být s Tebou…. Chybíš mi