Deprese

Poslední dobou začínám být přehnaně sentimentální. Jestli je to důsledek nerovnováhy neurotransmiterů v mém mozku nebo jen neschopnosti zařadit svoji existenci do správného kontextu se mi zatím nedaří zjistit. Každý, kdo prožil depresi by asi řekl, že je to děsivá nemoc, ale jsem si jistý, že deprese má i jiné stránky... Deprese není jen beznaděj a zoufalství i když by se to na první pohled mohlo zdát. Člověku v depresi je dovoleno nahlédnout tam, kam se nikdo jiný nikdy nepodívá, až za hranice svého vlastního vědomí. Život už nežijete, jen proudí kolem vás jako řeka, která se nikdy nezastaví. Můžete se nechat unášet proudem a stále se nechávat překvapovat tím, s jakou děsivou lehkostí plujete. Život už není jen sled malicherných rozhodnutí a bezvýznamných rozepří, náhle jako by vše dávalo určitým způsobem smysl, je to však pocit, který se rovná tomu, když stojíte na okraji propasti a jen přemýšlíte, co by mohlo ležet na jejím dně. Žít ve snu a bez pohnutí, beze zlosti a bez radosti sledovat, jak se svět posouvá dál. Z tohoto úhlu pohledu se všechno zdá tak jasné. Tak jasné a tak nesmyslné. Občas přemýšlím, zda nejsou tyto myšlenky jen pouhou vlnkou v rozbouřeném moři mojí mysli, kterou už dávno neovládám, pouhou představou, kterou jsem si vsugeroval a přijal ji za vlastní. Jsem klidný a nostalgie, jenž mě obklopuje je jako sníh, který přikrývá krajinu. Krajinu, která usíná po dlouhém létě.