Naděje

První ranní paprsky ozářily bitevní pole pod sebou měkkým světlem a vzduch se lehounce chvěl, jak noční chlad podléhal hřejivému slunci. Na několik okamžiků vše ovládlo ticho přerušované jen nářkem raněných, volajících své druhy a prosících o pomoc, záchranu. A čas, se zastavil...

Nastalým tichem kráčela žena, oděna v jednoduché bílé šaty, jejichž krajkový lem a její bosé nohy máčely kapky ranní rosy z polámaných stébel trav. Šla mlčky, pohled upřený před sebe a lehký větřík si pohrával se šaty, dávajíc tak tušit křivky štíhlé postavy. Nářek zraněných jako by nevnímala, jen čas od času překročila některé z krvácejících těl, jako by neznámý hlas vedl její kroky dál. Když náhle vytrhl ji z poblouznění tichý šepot plný bolesti.
„Zastav se, stůj.“ Po tváři vojáka skanula slza, když spočinul na něm její pohled.
„Musíš mi pomoci, jsi mojí nadějí, musím pryč, zpět tam, odkud jsem odešel a kde jsem nechal své štěstí. Nechci už bojovat za cizí věc, nechci tu být, musím se vrátit domů, chci být zase šťastný.“ Poklekla vedle něj, zakrývajíc mu nyní pohled na slunce, zahalena do zlatavých paprsků, když její prsty zlehka kopírovaly tvar jeho tváře, snad se to jen její srdce ustrnulo a ona mu chtěla být na jediný kratinký okamžik blíž, však jakmile dotknul se její dlaně horký dech, rychle svoji ruku opět stáhla. A vojákovi ubývalo sil s rychlostí krve, skrápějící pošlapanou trávu kolem jeho zohyzděného těla, chvějícího se chladem.
„Jsi tak nádherná.“ Z jeho vyschlého hrdla se vydral tichý vzdech, když sklonila se nad něj a pramen jejích dlouhých, jak temné havraní peří černých vlasů ho polechtal na tváři.
„Pomož mi prosím, ta bolest je strašná, už ji nesnesu.“ Zachroptěl náhle a jeho suché rty svlažila jasně rudá krev následovaná záchvatem křečovitého kašle. Temný pohled jejích očí teď zastřel ještě temnější stín, když jemně položila dlaň na jeho, kapkami potu orosené čelo.
„Věděl jsem to, to ty jsi můj anděl, má naděje na spásu, má záchrana. Už to tak nebolí, už je mi líp.“
Teď jeho pohled opět spočinul na její tváři, bledé a nevšedně krásné, s jemnými rysy a sladkými rty.
„Polib mne prosím, vnes do mých žil trochu své síly, zachraň mne od bolesti a utrpení, jsi Naděje, ty jediná to dokážeš, ty jediná smíš.“ Jen několik okamžiků žena zaváhala, než setkaly se její rty s jeho. To kratinké spojení vlilo mu do žil nových sil. Jen pomalu se posadil, rukou se zlehka dotkl jejích vlasů, pak políbil ji na čelo a vstal.
„Děkuji.“ Řekl tiše, než se postavil. Pak udělal pár kroků a obrátil se zpět na ni. Jeho tvář se zachvěla v návalu prudkého poznání, když spatřil ji, jak klečí nad jeho tělem a po jejích tvářích kanou slzy.
„Ty nejsi naděje..“ pronesl tiše a jeho hlas se zajíkl, „To sama smrt přinesla mi úlevu.“ Nevyčítal, však naplnil jej nekonečný smutek. „Proč ne ona?“ Zazněla pak, do hrobového ticha kolem, otázka řezající jak nejostřejší nůž.
Temný pohled ženy se zastavil na jeho tváři a chvíle než zazněla první slova byla jak věčnost sama. „Jelikož naději a lásku si lidé nosí jen ve svých srdcích, snažíc se tak naplnit svůj osud, jehož jediné hranice tvoří smrt.“ Pak se pomalu zvedla a vykročila napříč bitevním polem dál, hledajíc svůj cíl a zanechávajíc za sebou duši vojáka, co hledal naději na křídlech smrti, pomalu mizející v paprscích ranního slunce.