Houpačka

Stíny šeptají mezi stromy. Člověk by to možná nazval "klidem před bouří". Jediné, co si troufá porušit to téměř posvátné ticho je zaskřípání staré houpačky. I rezavé řetězy málem vypráví o jejím stáří.
Pod tmavě šedou oblohou, takovou, co se už ani nesnaží slibovat ukryté slunce. Tam na té houpačce sedí dívka. Ona už poznala bolest i lásku Jen další zaskřípání protrhlo tichý šepot větvoví. Dívka svěsila hlavu. Přemýšlí. V novém závanu sytého až nedýchatelného vzduchu slyším ty myšlenky. Stejně dobře jako by byly vyřčeny nahlas. "Zase sem v tom sama!"