Pomozte mi...

Pozoruji život kolem mne. Ale nemohu se ho zúčastnit. Čas plyne, avšak ten, ve kterém žiji ne. Jako bych byla uzavřena za tlustým, pomyslným sklem, jež mne odděluje od ostatních.
Nemohu k nim a oni ke mně.
Cítím se jako v pasti. Neviditelné zdi mne obklopují a svírají. Nemohu opustit tento prostor. Bojím se. Strach mne objímá svou ledovou náručí a já nevím jak se mu mám bránit. Chci pryč.
Pomozte…
Rozbijte tu barieru, co mě odděluje od vás. Slyšíte? Prosím… Snad nechci tak moc.
Proč mi nepomáháte? Copak jsem prašivá? Co jsem vám udělala? Chci žít – tak jako vy. Tak pomozte mi.

Uzavírám se do sebe. Pláču. Pláču, i přesto, že nemám důvod. Radost mne opustila a zbyl jen žal. Mám jen sebe. Nikdo mi nerozumí, nemluví se mnou. Nechci, ale musím. Vytvářím si svůj svět. Svět v němž mohu žít, smát se.

Otevřete mi! Vypusťte mne ven a nechte mne jít mezi vás. Nejsem zlá. Tak pomozte…
Kam mne to vedete? Nenávidím bílou! Pusťte! Ne! Nezavírejte! Copak nestačí, že má vlastní mysl mě drží v zajetí? Místo pomoci tohle? Nejsem blázen.
Nechcete slyšet? Proč? Bojíte se? Neodpovídáte. Bojíte se. Nechcete slyšet.

Slzy mi tečou po necitlivých tvářích. Necítím nic. Nevnímám. Zorničky jsou nehybné. Ležím stočená do klubíčka a modlím se za smrt.
Mám jen svůj svět, nechci z něj již utéct. Nejde to. Nepomohli jste, když jste mohli. Jen jste mne zavřeli do tohoto pokoje.

Proč jste mi nepomohli? Copak jste nechtěli? Prosila jsem vás a vy jste mne jen zavřeli, jak nebezpečné zvíře. Jako bych vás mohla nakazit. Jen jsem se utápěla sama v sobě. Jen jste mě neslyšely, možná nechtěly jste slyšet.

Každého, kdo je jiný zavřete jako mne? Schováváte ho, aby jste se na něho nemusely dívat. Copak? Že by vás odpuzoval pohled na nás?
Stačilo naslouchat. Mluvit s námi a ne jen tak povrchně. Kéž by jste porozuměly.

Chlad obchází mé tělo. Je tu chladno. Co na tom záleží, vy tu nejste. Svěží vzduch už neucítím. Navždy budu vdechovat tento zkažený vzduch.
Nechci! Prosím, pusťte mne. Nepustíte? Cha… , už vás prosit nebudu. Budu tu tlít a upadat do svého nevděčného světa čím dál víc…
Mohla jsem žít, teď však jen přežívám. Čekám na smrt. A ta stále nepřichází.

Slyším kroky, přibližují se. Začínám se klepat. Cvak. Jemné zavrznutí.
Jděte pryč! Já nechci! Nic mi nedávejte. Jsem normální…. Ne, proč!? pláču.