Nekonečná hádanka

Je zajímavé, jak jednoduché je nechat se vést svým vlastním hlasem a přesto je to jedna z nejtěžších věcí, které můžeme udělat. Když tak kráčím nočním městem podél vody, pozoruji odlesk nočních světel, které vyzařují, jak z oblohy, tak z pouličních lamp, zase se pozastavuji nad tím vším, co nám život staví do cesty. Někdy se zdá smrt milosrdnější, než život sám a přece není ani jedno horší nebo lepší. Všechno je to součástí toho nekonečného koloběhu, který se snad nikdy nezastaví, protože nemůže, nikdy nemohl a kdyby se mu to snad podařilo, kdo ví...
Na to, že je letní večer, je opět poměrně chladno. Počasí blázní, stejně jako blázní mysli všech lidí a přestože je červenec je vlastně duben.
Nohy se neustále pohybují směrem vpřed, neznámo kam, ale vím, že je důležité se nezastavit, neohlížet a přesto se pořád dívám kolem, protože mám dojem, že mě opět někdo sleduje. Ne ve smyslu pronásledování, naopak je příjemné cítit ho po boku, ale dala bych snad cokoliv za to, aby tu mohl opravdu stát. I když on vlastně může a přesto tu není. A zase jsem u toho, co si pro nás život připravil, protože rozluštit nekonečnou hádanku, se stalo nereálným už od té doby, co ta hádanka vůbec byla sepsána a ten, kdo ji psal to jistě musel vědět. Možná se nám tu za rohem teď směje, pozoruje nás - bezradné postavičky - uprostřed všeho toho dění a myslí si, jak skvěle nám dává zabrat. Možná i přemýšlí nad tím, že nás to obohatí, až se z toho hlavolamu konečně vymotáme a nejspíš se taky vyžívá v zoufalství, beznaději a zkoušení lidské víry a vytrvalosti. Těžko říct. Jediné, co teď vím jistě je, že přes to všechno ještě pořád zbývá aspoň trocha odhodlání. Odhodlání udělat cokoliv pro to, abychom mohli pokračovat dál v cestě, která je už určená tak dlouho, jak dlouho existuje sám svět.