Naděje...

Mám v rukou miliony slov a přemýšlím, které zrovna napsat. Které si to zaslouží? Které slovo mám nejradši? Na které pořadí písmen myslím nejčastěji? Láska? Štěstí? Sex? Je to naděje.
Naděje v lepší život. Naděje ve splnění snů. Naděje v nových láskách. Naděje je všude. V každém toužebném pohledu, v každé budoucí myšlence. Provází nás životem a dává nám nevyčerpatelnou sílu být. Není to chvilka, pocit nebo představa. Je to něco mezi námi. Něco, co propojuje každého z nás neroztržitelným poutem.
Cožpak by někdo mohl vychovat dítě, kdyby neměl naději v jeho život? Cožpak by mohl někdo postavit rodinný dům, kdyby neměl naději ve šťastné manželství? Cožpak by někdo spořil do duchodu, kdyby neměl naději, že i on jednou bude starým? Cožpak by měl život bez naděje smysl?
Jenomže všechno má i své stinné stránky. Je správné doufat v naději, ale ne v ní žít. Stejné jako oheň i ona je dobrý sluha, ale zlý pán. Pakliže nás ovládne, pohltí, a my žijeme jenom ve svých snech a nadějí, pak se z nás mužou stát ztroskotanci, stejně jako alkoholici nebo bezdomovci. S přílišnou nadějí přichází zklamání, bolest a utrpení. A právě ty naději zabíjejí, pohříbají a celou duší se naplní beznaděj a deprese.
Naděje je slovo ze všech nejmocnějí. Silnější než láska, silnější než jakýkoliv světský pocit rozkoše. Manželství, přátelství, partnerství, rodina - to jsou celky, které by bez kapky naděje nepřežili ani pouhy den.