Pohledy mramoru

Být okrajem, být na okraji. Žít ze dne na den, z hodiny na hodinu, sledovat jak čas plyne v zapomění a předvídat úseky doby která je servírovaná na stůl života tak, jako anglický čaj o páté. Jak zajímavé sledovat utíkající sledy událostí, jak očekávat další minutu života s nádechem hořkosti a slanosti razmazávaného make-upu kanoucího po tváři, po které jemnými doteky se rozprostírá vrub pěti prstů sevřených těsně k sobě. Pohladit či pokořit, to je oč tu běží...
Sleduji z okna jak se uklání to stromořadí topolů v mé ulici, sleduji jak po zvrásněné asfaltové cestě, jež povrch vypouklily kořeny těch vysokých stromů, kráčí člověčí duše, kráčí lidská postava, kráčí houmles, bezdomovec, odpadlík společnosti. Vrásčité čelo asi utrmácené bídným životem, nedbale rozcuchané tmavé vlasy s místy mihotajícími se šedinami, pochmurně se proplétajícími mezi zapadlými očními víčky, v ošoupaných džínách pod nimiž se rýsují další navlečené podlíkačky, s několika vrstvami svetrů, pulovrů a vše toto vidění zakončené dlouhou děravou koženkovou bundou. V ruce žmoulá kus hadru, který obaluje ouška igelitoých tašek, jsou napěchované celým jeho domovem.
Skočit na něj, vytrhnout mu tašky z rukou a zjistit více o tom, co za poklady, co za vzpomínky nosí v těch několika více málo tornách, kterým říká domov. Pokořit jeho soukromí, jeho práh. Stačí tak málo, vyběhnout do světla toho dne, na ulici, mezi řadu topolů. Zakřiček, vyděsit a uchvátit vše to bohatství co se skrývá tam za pár milimetry tisícileté hmoty, za nápisem reklam těch všech velkých marketů. Přemýšlím o tom, stydím se až za ty hříšné, za ty černé, za ty nestoudné myšlenky! Ne, tohle není cesta!
Unaven, vyčerpán, nejspíš tíhou, nejspíš tím všudy pronikajícím vedrem usednul na betonový nosník s pár prkny. Nedbaje na vztyčený prst cedulky "právě natřeno". Sedí a otevírá svůj příbytek. Rukou štrachá, hmatá, prozkoumává nejzaší kout toho všeho co má. Víc nevidím! Celou tu věčnost, schod co schod, jedno patro, druhé, třetí, čtvrté, přemýšlím... Bude tam, až dveře svým skřehotavým "vrrrr" otevřou se k tomu dni, k tomu pohledu na "právě natřeno"?
"Hej pane!" tiše se otáčí s pohledem vystrašeným, s pohledem pronikajícím skrze mihotající se horký vzduch. "To máte na oběd!" Jeho rozzářená tvář, s úsměvem který značí že zubař by se pokřižoval, odříkal modlitbu a pustil se do práce, se ztrácí za zády a já přemýšlím o tom jací vlastně jsme...
Nenápadný životní políček, gesto, ten jediný sekundový okamžik, ten mě teď nutí přemýšlet. Vyvrhuje myšlenky jak fontána uprostřed parku, jak kašna uprostřed náměstí. Nutí si položit tu nejprostčí otázku, jsou naše myšlenky zlé či snad dobré? Jsou naše činy vždy odrazem dobra či snad zla? Jak moc pravdivé je slovo zlo, jak moc pravdivé dobro. Jaké jsou činy, a jaká je jejich pravá podstata?
Není snad čin ochoty, dobroty, vlídnosti jen zástěrkou pro stejný čin v jiném kabátě? Kabátě, lhostejnosti, hrabivosti, pošetilosti? Co dělá z těch dvou věcí, natolik opačné protipóly věcí?
Vždyt vše co děláme, každý ten čin, každý ten skutek, dobrý, zlý a ted nezáleží na tom, kdo je pozorovatel, děláme stejně jen pro potěšení nás samotných, pro uchlácholení našich eg, našich zvířecích, nenasytných půdů. Vše to, co příští z nitra, je jen zástěrkou pro hlad, který tím zmírňujeme. Na jedné straně zrcadla stojí muž, žena která dělá věci jen pro sebe, na druhé žena, muž který dělá vše pro ostatní! Děj prvý, děj druhý, rovnice uzavřena výsledek rovná se stejný. Vše co děláme, ať dobré či zlé, pro sebe, pro ostatní, vždy jen nasycení, nažrání, zmenšení hladů našeho ega. Jen ta cesta, jen cesta je jiná.