Ten pravý, nefalšovaný strach

V prvé řadě je tu spousta takzvaných "fóbií", v uvozovkách proto, že se jedná spíš o trošku hysterickou hrůzu z něčeho, co mě ve skutečnosti neleká. Bojím se vos, včel, sršňů, čmeláků... A všech létajících pruhovaných zvířat, tím horší, když mají navíc žihadlo. Nevím proč. Jsem schopná se i polít vařícím čajem, když mi na noze přistane vosa, jenom abych ji odehnala. Spálené puchýře po celém lýtku pro mě neznamenají takovou hrůzu, jako malinkké unavené šestinohé zvéřátko, které by na tom lýtku jen neškodně sedělo a po načerpání sil by zase odlétlo. Ale tohle není ten druh strachu jaký hledám.
nesnáším pavouky, nesnesu pohled na krev a nedělá mi dobře obloha bez hvězd, ale tady jde spíš o štítivost (v prvním případě), o nevolnost v žaludku (v případě druhém) a o vnitřní přesvědčení, že na noční obloze mají být hvězdy (v posledním případě). Má hlava si nejspíš nenechá vysvětlit, že taková malá johana mi nic neudělá, jenom je nechutná a má víc nohou, než je u zvířat běžné. Mému žaludku těžko domluvíte, že to, co právě teď teče po obrazovce není krev, ale jen červená barva, a že ta roztříštěná hlava je jen šikovně namaskovaná. Dokažte mým očím, že hvězdy sice na noční obloze mají své místo, ale rozhodně tam nemusí být pořád. Že třeba můžou být schované za mrakem, nebo může být jejich světlo přebito světlem pouličních lamp a domů. Nepřesvědčíte je. Ale tohle není ten druh strachu, který hledám.
Jistě, že mám strach o svou rodinu a přátele, to má kadý. Kdykoliv se s bráchou peru (a věřte, že to skutečně není ojedinělý jev) a náhodou se mi povede ublížit mu, začnu se strachovat, jestli nemá otřes mozku, jestli ho to moc nebolí a jestli jsem mu neulížila až moc. Potom na mě ovšem vyplázne jazyk a já bych ho nejradši roztrhla jako hada na tři půlky. Když moje babička s dědou odcestovali na Kubu, nešel jim tam signál na mobil, protože měli už nějaký starší model. Proto se nám nemohli za celou dobu nijak ozvat. Trnula jsem strachy spolu s celou rodinou až do chvíle, kdy přišla esemeska "Jsme v poradku, nejde tu signal. Piseme od pruvodkyne, nedelejte si starosti. Pac a pusu babi deda." Najednou bylo zase všechno v piořádku a od té doby mě upřímě nezajímalo, co moji prarodiče na dovolené provádějí. Ale tohle není ten druh strachu, který hledám.
Bojím se, když se koukám na horor. Bojím se výšek a tmy. Bojím se toho, že až jednou půjdu večer domů, že lampa stojící u cesty zabliká a zhasne. Bojím se, že to samé udělá světlo v pokojíčku, až budu sama doma. Bojím se nočních můr. Bojím se probuzení z růžového snu. Bojím se bezesného spánku. Bojím se toho, že to jednou nebudu já, kdo druhému člověku zlomí srdce. Bojím se toho, že mě lidé nepřijmou do kolektivu. Bojím se být vyjímečná, bojím se být tuctová. Bojím se zapadnou ale zároven se bojím vynikat. Bojím se střední školy. Bojím se, že budu nejlepší. Bojím se, že budu nejhorší. Bojím se toho být někde mezi. Občas se bojím i jízdy vlakem. Bojím se, že nevystoupím včas, že usnu nebo že vlak vykolejí. Často se bojím i jet výtahem, potápět se, vstupovat do jeskyní, zavírat se ve skříni. Bojím se věcí za záclonou, protože nejsou vidět a chci aby vylezly, abych věděla co mě čeká, ale bojím se, že až vylezou, zděsím se ještě víc. Bojím se spousty věcí, ale pořád to není ten strach, který hledám.
Strašně moc se bojím zrcadel, když je tma. Kdykoliv musím usínat v cizím pokoji, kde se přes polovinu šatní skříně táhne lesklá plocha zrcadla, házím přes ní ručník, prostěradlo, cokoliv. Pokud je to malé zrcadlo na zdi, schovávám jej do poličky. Bojím se zůstávat sama, ale taky mám strach z velkých davů. Ale ještě stále to není ten druh strachu, který hledám.
Když jsem začínala psát tenhle článek, ani mě nenapadlo, že bych v něm mohla najít odpověď. Ale jak tu tak vypisuju všechny moje obavy, začínám mít pocit, že se závěs hýbe. Ačkoliv jsem se za něj už třikrát podívala, stejně se stále bojím, že to něco, tam ukryté, na mě může zaůtočiz. Ať je tam cokoliv (i když mi mozek říká, že tam nic není). Zrcadla najednou odráží věci, které by neměly odrážet. není přece možné, aby ta váza byla vidět v zrcadle, když je od něj v tak špatném úhlu. Najednou slyším za oknem kroky, které by tam být neměly (až po chvíli mi dojde, že nám panelák okupují dělníci). A díky tomu jsem přišla na to, čeho se nejvíc bojím. Je to má vlastní představivost. Nic mi nenahání větší strach, než věci, které jsem si sama vymyslela. Vždyť ve tmě nejsou žádná strašidla, dokud si je tam nepředstavím. A upíři jen těžko navštíví v noci můj pokoj, dokud o nich nezačnu těsně před usnutím přemýšlet. Zrovna dneska, když jsem šla jen tak na procházku a šla jsem kolem jednoho keře, jsem uslyšela šustnutí. Protože byly zhruba tři hodiny odpoledně, sluníčko pálilo jako šílené a nikde nebyly žádné zlověstné stíny, la jsem se do toho keře kouknout. Stačil mi jediný pohled na pohozenou tenisku, která se tam mohla válet klidně už půl roku, protože byla víc rozpadlá, než by držela pohromadě, a běžela jsem celou cestu až za roh, dokud mi ten keř nezmizel z očí. Zapomenutá bota rozproudila mou fantazii. Kde je bota, tam musel být i člověk. A nikdo, leda naprostý psychopat, by nešel do keře, kde by se zul a poté bosý odešel. To mohlo znamenat, že si z nějakého dítěte vystřelili jeho kamarádi, botu mu sundali a odhodily do keře a dítě to nevědělo. Nebo někdo vyhazoval rozšlapanou obuv a zřejmě pro něj popelnice na druhé straně ulice byla řpíliš daleko. Ale taky to mohlo znamenat, že ten člověk v keři tam ještě pořád někde je. Nejspíš v igelitovém pytli, zahrabaný dva metry pod zemí, s rozříznutým hrdlem a zlomeným vazem. A možná tam někde ještě pořád je schovaný ten, kdo mu ta zranění způsobil.
Nic mě neděsí víc, než výplody mé fantazie. Možná to není normální, ale podle mě je to naprosto v pořádku. Vemte si lidi bojící se výšek. Výška, taková reálná věc, která prostě JE a nikdo vám nerozmluví, že tam není. Nebo klaustrofobie. Ano, ten strach je opodstatněný, ale opět je to obava z hrozně konkrétní věci, která tam JE. Ale já se bojím něčeho, co NENÍ, tudíž mi to v reálném světě nemůže ublížit. Všechno je to o tom, nakolik si dovolím bát se. A až se jednou naučím si strach z nadpřirozena zakázat, budu ten největší nebojsa na celém světě.
Otázkou ovšem zůstává, jestli se chci přestat bát...