Život máme v hodinkách

Málokdy se člověk zastaví uprostřed ulice a začne počítat vteřiny. Důvodů by našel hned několik. První by byl ten, že by možná vypadal trochu hloupě, když by prostě šel, najednou se zastavil a zůstal stát (jakoby snad naivně doufal, že si ho někdo, zabraného ve svém vlastním světě času a tikajících hodinek, všimne). Druhý, proč se má zastavovat a počítat vteřiny?
Tak to zkuste. Zastavte se, dívejte se na vaše hodinky a možná uvidíte sami sebe, jak jdete pořád dál tou ulicí, přes přechod a stále dál. Zahnete doprava, nahlédnete do obuvní výkladní skříně a po zjištění, že vaše boty jsou už dávno z módy pokračujete v cestě. Po chvíli se rozhodnete přejít na druhou stranu. Chystáte se udělat krok do silnice, když zaslechnete kvílení gumových pneumatik od auta, které se najednou objeví v zatáčce. Vy ucuknete a auto kolem vás projede stočtyřicítkou zatímco vaše srdce bije nejméně dvěstěpadesátkou, v krvi vám rapidně stoupla hladina adrenalinu a váš velice klidný mozek najednou začne vymýšlet rozsáhlé vize, jak nestačíte ustoupit z vozovky, jen ležíte v bezduchém stavu uprostřed silnice a jediné co vnímáte je slabý zvuk záchranky, zděšené výkřiky a probleskující modro-oranžová záře majáků.
Ale to jsem trochu předběhla. Vy přece ještě pořád stojíte na ulici vedle přeplněného odpadkového koše a roky zavřené samoobsluhy.
No vidíte a to stačilo pár vteřin a ta vaše vize se mohla stát skutečnou. Možná by vaše myšlenky byly jiné, kdyby jste si včera nepouštěli ten film, co vám půjčil kamarád, který ostatně nestál za nic a vy jste kvůli němu byli vzhůru do jedné hodiny ranní. Když už se konečně objevily vámi dlouho očekávané závěrečné titulky, tak jste se jen stěží obelhali ke své posteli a ráno jen marně přemýšlíte, o čem včerejší film vlastně byl a jak jste se dostali do pyžama. V důsledku velmi „zajímavého“ filmu jste si nerušeně spali a nebýt rachotu, který způsobil soused nad vámi, nejspíš by jste si to vyspávali až do devíti.Najednou se zděšeně posadíte na posteli a proklínáte tu černou krabičku s červenými číslicemi, co jakýmsi záhadným způsobem zapomněla vydávat ten vámi tak oblíbený zvuk .
Načež začnete pobíhat po bytě a navlékat zbrkle na sebe navlékat oblečení. Rychle se doobléknete a cestou do koupelny zapnete varnou konvici. Vyčistíte si zuby, rychlým pohledem na hodiny zhodnotíte situaci, zaklejete, začnete zběsile házet věci do tašky a vyrážíte ospalí bez ranní dávky kofeinu do práce, nebo do školy.
A pointou tohoto vyprávění je, že kdyby jste nedali na skvělá doporučení vašeho „skvělého“ kamaráda a už podle obalu DVD posoudili film, jako propadák, nedívali by jste se na něj dychtivě ještě ten den večer, zatímco by vaše nadšení postupně upadalo a upadalo stejně jako vaše víčka.
Mohli jste klidně jít spát v deset s jistotou, jak jste se do pyžama dostali a s nastaveným budíkem. Ráno se pak vzbudit včas, vypít potřebnou dávku kofeinu a hodit si do tašky ještě třeba mp4.
Spokojeně a v klidu by jste vyrazili z vašeho domova, na uši nasadili sluchátka a za zvuku vašeho oblíbeného zpěváka či skupiny(to zas tak velkou roli nehraje).. Zahnete doprava a nahlédnete do obuvní výkladní skříně a po zjištění, že vaše boty jsou už dávno z módy pokračujete v cestě. Pak se rozhodnete přejít na druhou stranu. Do uší vám zaduní refrén písničky, do kterého skvěle zapadne kvílení přijíždějícího auta, jako nějaký lehký doprovod a vy nic netuše vstoupíte do vozovky.
Vize se nyní stává skutečností.
V tomto případě to byly spíš minuty, které hrály roli. A příště to budou vteřiny, nebo setiny vteřin. Vždy v tom bude čas. Čas, který rozhodne, jakou cestou se vydáme. Souhra náhod, štěstí, neštěstí,správného nebo špatného načasování…