Nech žít...

Před pár dny jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Od doktora jsem odcházele jako tělo bez duše. Plná výčitek, otazníků a strachu. Ale co si nyní vyčítat, když to nejde vrátit zpět? Jak to řeknu našim? Budu jim to říkat? A co ''otec'' údajného dítěte?
Mám celý život před sebou, mám jít na gympl, mám začít učit balet. Vždyť jsem sama dítě, tak jak můžu mít své vlastní? Jsem mladá, měla bych si užívat, ale takhle se budu muset o něj starat. Vždycky jsem říkala, že až budu mít děti, chci o ně pěčovat stejně jako má matka o mě, ale teď na to nejsem připravená. Opravdu nejsem...
A to mám jít na potrat? Zabít své dítě? Připravit ho o poznání krás Země? Zabít dítě, zabít člověka? Ne, to nemůžu. Vždyť jsem teď jeho matka, nosím ho v sobě, je to má součást, má budoucnoust. A co adopce? Dát své dítě do jiné rodiny? Možná to bude milující rodina, ale abych ztratila možnost vychovávat své dítě? To nemůžu udělat, svědomí by mě zralo celý život. Bude to těžké, mám strach, budu se muset vzdát svých přátel, akcí, rušného života,skvělé postavy, mládí...
Celé noci jsem proplakala. Trvalo měsíc než jsem si to celé srovnala v hlavě a opravdu se rozhodla. Ve dvou věcech mám jasno: Svého biologického otce nebude mít v rodném liste, protože ''otec'' by si na něj dělal nároky a to nechci. Nechci, aby z mého miminka vyrostl stejný grázl. Najdu mu lepšího otce. A za 2.-Budu dobrá matka.

O ROK POZDĚJI
Naši to celé přijali celkem v pohodě. Od Vánoc jsem byla doma a měla ve škole individuální rozvrh. V půlce února se mně narodila Verunka. Takový nádherný pocit jsem nikdy nezažila. Byla tak krásná, takový malý bochánek. Velké modré oči měla sice po ''otci'', ale jinak byla celá já. Porod byl hodně bolestivý, ale rozhodně to za to stálo. Nemůžu se na ní vynadívat, je to moje velké štěstí, moje Verunka...Matka se mnou byla měsíc doma, abych věděla co a jak. Hodně mi pomáhala ségra, sousedka, rodiče, kamarádi a za to jsem jim nesmírně vděčná. Úspěšně jsem ukončila 1. ročník gymnázia. Po prázdninách půjdu do 2. ročníku a moje matka bude doma s Verunkou. Strašně se těším na její první krůčky a slova. Konečně můžu říct, teď jsem šťastná, i když nechodím každý pátek kalit...
Proto se nevzdávejte a bojujte. Zvládnete to. Jistě vám rádi pomůžou rodiče,sourozenci,přátelé,známí, přítel...
Kdo říká, že sex je nejlepší a nejkrásnější věc na světě, tak se mýlí. Nejkrásnější je rodičovská láska, protože je silná, čistá, nepřekonatelná. Když si vezmete do náruče toho drobečka, pochováte si ho a díváte se, jak bloudí očima a poznává svět, tak je to nejúžasnější pocit na světě. Nenechte se o to připravit. Dejte mu šanci žít.

Žijem pro to, abychom měli děti. Milujme je, dávejme jim lásku a radost. Vychovávejme je k dobrým věcěm a svět bude FAJN :-)