Nikdo, nic a já

Vždy mě lákalo napsat něco převratného, něco, co tu ještě nebylo, něco mého... nebyl čas, nebylo odhodlání. Všechno se tak těžko hledá, a vše se tak těžko nachází... Je lepší hledat nebo nacházet? No a co z toho všeho teď? Sedím doma, všude klid, byla jsem zvyklá na řev, na akci, na to, že děti jsou kolem mne. Nejsou. Byly. Budou. Nikdo to nečte a ten, kdo to čte, je asi blázen. Stejně jako já. Stejně jako všichni. Ne, já nejsem blázen, já jsem jenom bláznivá. Spíše praštěná. A do melounu ani do ženský nevidíš. Bůhví, proč tomu tak je. Nene, Bůh vlastně není. Nj, vole, už je to tak... Prý to tak je, ale co bude dál.. Nic netrvá věčně, přesto nikdy nic zcela nezmizí... Vrátit bylo to poslední, co jsem si přál... Je to jak v hlavě chtít a v srdci vzdorovat... Ty nejkrásnější pohádky píše sám život. Koukněte na nebe a ptejte se. Spásl nebo nespásl bernánek květinu?? A žádný dospělý nikdy nepochopí, že je to tak důležité... Paní Bovaryová hledala okouzlení, lásku, nový život. Šla si za tím, i když na to nakonec dojela. Na co dojedu já a na co Vy? A kdo vlastně řekl to, že jednou všechno prostě končí? Vždyť každý konec znamená nový začátek...