jen jedno přání

Za oknem padají první kapky deště. Tolik jsem chtěl, aby dnešní den začal sluníčkem a zářivě modrou oblohou. Místo něj docela chladné, kapkami deště obestřené ,ráno. Otáčím hlavu do míst, kde si přeji aby jsi byla. Prosím. Pomalu,jako by s nadějí ,natahuji a pokládám ruku. Dotýkám se prsty ,pomalu a s nadějí, však jen polštáře vedle sebe. Prázdného polštáře. Ni tvá vůně, ani jeden pouhý vlas z tvé krásy není tu. Nikdy nebyl. A tak si vždy přeji. Se slzou ve svých myšlenkách objímám polštář. Tisknu jej k sobě, a volám jméno tvé. Proč. Proč jsi tak daleko. Tisíce světů vzdálená. Životem, dálkou, myšlením. Přál bych si, přál. Být byť jen na chvíli s tebou. Říci. Jsi v mých snech, kdy se po nocích z nich budím. A pak, nemohu usnout. Neb netuším, kde je pravda, kde je jen pouhý sen. Věřím, stále věřím. I ten nejtajnější sen se jednou může změnit v skutečnost. Jako princ klečet vedle lože a po celou noc hlídat spánek a klidný dech tvůj.
Nadejde den, kdy spatřím tvou milou tvář, úsměv a uslyším nádherný hlas. tak dobře tě znám. Mnohem více než si sama myslíš . Tvá duše, čistá jak padlý bílý sníh. jak letní ráno, na rosou zkrápěné rozkvetlé louce. Jsi tak čistá. Vnímám tvé já, duši i srdce tvé. Tvé.
Každé setkání jest pro mne svátkem. Třeba že od prvního k druhému vždy uplyne na tisíce světelných let. Pokorně čekám na další. Dočkám se. Vždyť zbývá jich již jen několik málo.
První rok právě uplynul...