Už od mala mám v budoucím povolání jasno..

Každý z nás měl v dětství jakýsi sen, kterému věřil, že se splní. Snad neznám kluka, který by v dětství nechtěl být astronautem, popelářem, fotbalistou nebo statečným rytířem. Holky volí spíše kadeřnici, baletku nebo princeznu. Já ale měla sen docela odlišný, chtěla jsem být za každou cenu reportérkou.
¨
Začalo to tím, že sotva jsem začala brebentit, neustále jsem recitovala básničky, hrála si na telefonáty, povídala si s imaginárními lidmi a neustále vyprávěla vymyšlené historky. V téhle době už moji rodiče věděli, že asi nebudu tiché zakřiknuté dítě sedící v koutě…

Zanedlouho po tom jsem si začala hrát na to, že jsem ředitelka firmy. Moje babička vlastnila firmu a já se vyžívala v obtiskování razítek, psaní faktur a psaní na stroji. Babička mě s ustaraným výrazem napomínala: ,,Hlavně nic nerozbij!“ A já si v klidu úřadovala a telefonovala dál (telefon raději vypojovali). Později jsem přišla na něco dalece lepšího, už jsem byla ve školce a uměla jakž takž psát i číst. Dennodenně jsem vysedávala večer u zpráv společně s mým taťkou a pozorovala reportérky, které měli v ruce podivnou věc. Bylo mi řečeno, že je to mikrofon. Od té doby jsem měla o mém budoucím povolání jasno. Namísto mikrofonu jsem používala mnoho provizorních věcí, nejčastěji však vařečku. Neustále jsem každého otravovala, aby mi poskytl rozhovor. Když svolil, už jsem se ho s nadšením, velkým zájmem a jiskřičkami v očích vyptávala na různé otázky a strkala mu vařečku skoro až do krku.Všechny to muselo nehorázně štvát- jenomže co by pro Šárinku neudělali, že- ale mě to bavilo. Byla jsem jaksi ve svém živlu, hraní s panenkami mě už moc nepřitahovalo. Vydrželo mi to dlouho, když jsem přišla do školy a naučila se pořádně psát a číst, otázky jsem si už psala na papír a dopisovala si k nim odpovědi. Celé hodiny jsem strávila v babiččině kanceláři vymýšlením záludných otázek. Měla jsem svoje desky, kde byl otvor i na zastrčení vařečky. Když už jsem byla o trochu starší, byla mi do rukou svěřena kamera. Měla jsem takovou radost a pocit štěstí, že držím opravdovou kameru a své reportáže si můžu nahrávat. Natočila jsem reportáž tetám na Moravu o tom, jak si babička s dědou žijí v jejich domě. Natočila jsem zahradu, každičké místo do detailů a ke všemu přidala patřičný komentář. Samozřejmě jsem nezapomněla reportáž zakončit větou, jenž jsem měla nacvičenou snad již od 6-ti let, a to: ,,Pro televizi Nova, Šárka H…..“


Kdo ví, jestli se moje dětská hra někdy stane skutečností a já budu opravdu stát s opravdovým mikrofonem před kamerou..

A víte co? Je mi skoro šestnáct a přesto si ještě občas vezmu flašku a ,,hraju“ si na reportérku..