Sobotní příběh

Stalo se to den ze dne, mé city ochladly a láska se ztratila do temnoty. Jsem jak prázdná nádoba bez emocí. Záleží na mě, čím nádobu naplním. Nechápu to, osm let zamilovanosti a lásky se vytratilo jak pára, nečekaně a rychle. Nebylo dne, kdy bych se netrápila a zároveň nebyla naplněna láskyplným pocitem štěstí. Jsem jiná do morku kostí, jsem i nejsem. Mám v sobě více porozumnění. Opustila jsem svou iluzi a našla těžký klid. Klid jakým Matka Země přikrývá své děti, jimž vyprchal jejich čas. Dívám se z okna, kopce jsou zahaleny mlžným oparem. Chladivý vánek pohupuje záclonou do tanečních rytmů. Obraz nad stolem ukrývá své tajemství. I já mám svá tajemství, hluboká a temná. Kouzelný prsten, dar jasnozřivé cikánky, jsem před časem svlékla z prstu a darovala. Možná se může zdát tento dar nedůstojným, není ze zlata či jiného drahého kovu, ale pro mě byl přesto jednou z nejcennějších věcí. Příroda začíná vonět podzimem. Mám ráda podzim, je barevný a plný moudrosti nadcházejícího stáří. Ticho přerušil kohoutí zpěv. Neznám milejší a krásnější místo, žiji zde celý svůj život. Tuším však, že je brzo opustím. Namísto ranního zpěvu ptáků mě budou probouzet projíždějící auta. Nejsem městský typ, města mi připadají nehybná i přes tisíce svých lidských příběhů. Miluji přírodu, hory a potoky, vyvěrající z hloubky srdce země. Čistí mě. Voda je zázrak, moře, řeky, déšť, slzy, kapičky potu jež orosily mé čelo. Píšu svůj pocitový sobotní příběh, do konce dne zbývá osm hodin. Osm hodin, osm let... Svět čísel a logiky. Svět plný zázraků, řádu a chaosu. Modré zrnko vesmíru.