A kde je konec?

Kdo si ode mě žádá uvažovat o konci před začátkem? Myšlenky samy plynou a neptají se nikoho. Jediný tvor, který se vždy bude zaobírat časem jest člověk- pán tvorstva. A vlastně proč ne!? Co jiného odjakživa straší lidskou populaci. Kdekdo si myslí, že to jsou nemoci, války či bolest. Ale čeho se ve své podstatě nejvíce bojíme, hmm? Právě toho, že nám nezbude dostatek vzácných minut, hodin, dní nebo i týdnů na dokončení své celoživotní (mnohdy však až zbytečně malicherné) práce. Každý má svůj cíl, avšak málokdo si ho vytyčí natolik pevným, aby se nemohl obrátit a žádat jakýmkoliv způsobem o opravení svých chyb: „Proboha, kolik je hodin vždyť já to nestihnu."

Velký třesk, jedna z mnoha hypotéz vzniku světa.Tomu říkám pravý začátek, nebo ne? Líbí se vám spíše Eden, Adam a Eva, jablko!? Výběr záleží na každém zvlášť. Důležité však je právě nalezení konce i v této pro všechny, tak důvěrně známé, přírodě. Dokážeme objevovat i v nynější době nové druhy rostlin, broučků a nadějí? Samozřejmě, zázraky se dějí, ale kolik darů a obohacení, které nám Matka příroda nabídla jsme bez skrupulí zvládli pohodit kamsi opodál nebo naprosto sprovodit ze světa ? Právě zamyšlení nad těmito nechutnými, zavánějícími a nenavratitelnými fakty zavíráme ne jedno, ale obě oči. A ke všem problémům se ženou jedině přehánějící a vševědoucí ekologové, nebo aktivisté hnutí greenpeace! Nikdo nechce trpět a uvědomovat si konec rostlinných a živočišných druhů, ale přejeme si snad neuvěřitelný návrat prostřednictvím hloupých protestů a milionově podepsaných peticí?

"Za jak dlouho zvoní a kdy bude přestávka?" Nejčastěji kladené otázky mezi školními lavicemi. Na základní škole mi trvalo 9 let než jsem si uvědomila, že otázky tohoto typu jsou aktuální pouze do doby než nastane loučení se zažitým stereotypem, navyklým chováním svých- ať už milých nebo nemilých spolužáků, otravné průpovídky nudných učitelek- které nám, podle mého bývalého názoru ztrpčovaly život, seč mohly. Ale, ouha, že by se nakonec vše proměnilo v sen a zbyly jen krásné zážitky a postupně se zapomínalo na konce hořkých, mnohdy i ubrečených školních dní i malých nešťastných lásek? Samozřejmě, postupem plynutí elementárních částic už vidím jen štěstí a rozmanitost dní strávených na půdě velké školy pro malé děti, kde jsem se proměnila z roztomilé culíkaté holčičky v pubertou cloumanou, drzou a nezpůsobně upravenou ´slečnu drsňák´ , která měla ideály jež se vypařily jako pára nad hrncem při přestupu z jedné etapy života do druhé.

Teď jsem velká, dospělá a mám se podle toho chovat. Ještě větší lidé než jsem já se mají -nebo by se mohly starat o mé ideály a živit ve mně optimismus plný víry v lepší zítřky a především oddanost lásce. Hmm… Jenže spousty z nás prožívají jen srdcervoucí, promyšlené vztahy, které trhají a trhají. Nikdo se nevzdává, ale jeden časem ucítí závan konce a změny dřív než druhý a plask! Bublina praskne a nám zbudou jen šmouhy na srdci a duši. Největší větou lásky by nemělo být bohužel mnohdy prázdné Miluji Tě ale "dokud nás smrt nerozdělí."

Jeje a co teď? Mám vlastně dát konec přemýšlení o různých formách konců!? Kdo věří, že definitivní konec je právě exitus, prokázaný úmrtní listinou? Nebo snad reinkarnace? Nebo nebe co nad námi září se svými mraky a zlatým smějícím se sluncem? Nebo peklo co nás denně zahání do kouta zkouškami ohněm? Nebo něco úplně jiného?Třeba duše žije věčně, mezi námi, a nemá konec. Vyzařuje jen pozitivní energii… Ono fluidum. Ano přesně tak, stejně jako lidé ve 14. století nazývali všechny nevysvětlitelné (pro nás nyní elegantněji nazvané paranormální) jevy všeshrnujícím slovíčkem fluidu- tak to považuji za konec! Vlastně každou vteřinou pohřbíváme nekonečno lidské, přírodní, vesmírné i milující existence něčeho co je nevysvětlitelné.

Každý konec má svůj nový začátek!!!