Slečna z jiného rozměru

Slečna z jiného rozměru než je ten náš rovnoměrný, potuluje se záhadnou a tajuplně krásnou krajinou, na jejímž konci není už nic než pohled do duše neznámého básníka. Toulá se dále a je bosá. Nevnímá bolest, radost, strach ani drogu, která jí beztrestně a klidně proudí krvavými žilami. Zakopne o kámen a její kostnaté tělo se jen lehce zachvěje, když padá do sněhu na ledové pláni. Zlatohnědé vlasy se rozprostírají kolem ní a tvoří spletitou korunu krásy a hrůzy. Nad ní se vysoko na nebi tyčí klenba plná rudých hvězd a planet, které nabývají pastelových odstínů a nutí ji zamyslet se nad tím, na co již dávno zapomněla. Dávno, už v době kdy vše bylo modré a ptáci létali hlavou dolů po strunách její nezměrné fantazie lemované květy lítosti. Ale lítost se brzy změnila a vzala na sebe temnou podobu bolesti, která jí otupila smysly a uvrhla ji do světa šedi a výrazných kontur. Horké slzy jí stékaly na hrob toho, koho milovala. Na hrob milované sebelítosti, která odešla stejně jako její dětské sny. Sebelítost, která pro ni byla něco jako nevlastní matka, žena kterou potřebovala k přežití, která by ji houpala v náručí a nakonec s ničím jiným než s výčitkami a nezapálenou cigaretou, ji vyhodila na ulici. A ona, slečna, která dříve měla v lásce pestrost a bezstarostnost svého mládí, se zařekla bohu s ohnivými křídly,že už nikdy více nebude žít ten prostý život a požádala ho,aby ji vzal pod svou ochranu temného božstva.

A on tak učinil. Vzal ji za chladnou ruku a z jejího života okamžitě odešel veškerý žár a touha, kterou kdy cítila. Neuvědomila si, že zřeknutím se této vášně, upsala svou duši ďáblu a padlému andělu, archandělu, Michaelovi.
Poté už necítila nic, jen jeho chladný dech, když ji něžně líbal na víčka. Avšak ta něha, kterou zprvu zbožňovala, se změnila v drsné a surové bodnutí chtíče a ten krásný archanděl s rudými rty a hlasem lásky, se změnil v temný odraz její duše. Jeho rty zchladly a z jeho modrých očí se staly jen prázdné jámy beznaděje. Světlé vlasy, které mu věnčily tvář, proměnily se v mrtvolné liány a omotaly jí paže tak pevně, až vykřikla úzkostí, která zaplavila její ledové a již dávno vyhaslé srdce. A poté se opět zvedla ze sněhové závěje. Povstala a její hubené a znetvořené tělo jen zapraskalo pod tíhou zodpovědnosti a bezpáteřní bezmoci, kterou na sebe uvrhla. Nakonec však podlehla slabosti.
A nyní? Sedí uprostřed květinové zahrady a bloumá nad smyslem, který nenalézá ani v životě, který sama nosí pod srdcem. Nenalézá významu. Život. Smrt. Reinkarnace. Duha na konci tunelu. Kostnatou ruku si položí na kulaté břicho a ví, že to co nosí a to co ji zahubí, je dítě ďábla. Dítě, které zplodil tvor tak odporný, že se před ním do stínu ukrývají i příšery z dávných věků. Tvor se jménem závislost.