Pláč

„Každý z nás má své rány. Nese si je s sebou a je to jako břemeno, jehož váhu nikdy nedokáže odhodit. V jeho možnostech je jenom ji zredukovat. Ale někdy, když je rána hodně hluboká, její hojení trvá dlouho. Zranění našeho těla se většinou dají léčit, ale propasti a jizvy vytvořené zubem času na našem srdci jsou stálé. Konstantně, ať už bez našeho vědomí nebo s ním, okupují naši mysl, naše životy a drží se nad naší budoucností v podobě černých mraků, které nám připomínají bolest jakou jsme zažili a nabádají nás, abychom se jí co nejvíc vyhýbali…“

Zatímco jsem to psala, ve ztemnělém pokoji osvětleném pouze stolní lampou a září monitoru se udělalo pěkně dusno. Těžký vzduch mi nepozorovaně pronikal do plic, zatímco jsem ho s námahou a nechutí vracela v jiné podobě do ovzduší. Další z mých výlevů pocitů byl na světě, ale tentokrát mi nepřinášel žádnou úlevu, jako to bylo obvyklé. Spíš mi bylo čím dál hůř a ticho jako by se prohlubovalo a zhmotnilo v mých představách a myšlenkách. Okupovala mne prázdnota a obklopovala celou tu prokletou tmu co se udělala v okolí.
Přestože šero bylo vždycky mým spojencem, protože v jeho klidu jsem mohla ukrýt svoje myšlenky a nechat je volně působit, dnes tomu něco bránilo. V podobě neviditelné zdi mě něco oddělovalo od reálného světa a bránilo mi vymanit se z bolestných úvah, které se rychle vytrácely a zanechávaly za sebou hluboké pocity dávných dnů, až vyznívaly donekonečna. To bylo zdrojem mé vnitřní prázdnoty. Ta připomínka dávno zapomenutých špatně srostlých ran o jakých jsem psala. Jenže tentokrát mi nepomáhalo poznat příčinu mých citů. Tentokrát ne.
Jak jsem bezmyšlenkovitě pátrala po okolí, pohled mi padl na jednu z obyčejně vyhlížejících všedních propisek. Plastová, vyvedená v modré barvě s hladkým povrchem a s tvarem, jež přesně padl do ruky – běžná tuctová propiska, která se za pár korun dala sehnat v jakémkoli papírnictví, vyrobená z plastu a kusu gumy. Tak proč byla tak zvláštní? To ona souvisela s jednou z mých vzpomínek. Po tváři se mi rozlil na první pohled spokojený, mírně samolibý úsměv, když se koutky mých rtů automaticky roztáhly a vytvořily tak pomyslnou obranu mého nitra. Není snad pro člověka přirozené skrývat svou bolest? Skrýt svoje slabiny, aby nebylo pro ostatní tak snadné na ně útočit... Svět mi v tu chvíli připadal jako jedna velká divočina, kde důvěra je luxusem, jež si nemohu a hlavně nechci dovolit.
A přesto všechno jsem se neovládla, oddala se anonymitě tmy a samoty a prolila jednu z slz, co plnily moje oči. Bylo to přiznání porážky bolestí nebo snad jen přirozený lidský počin jak se vyrovnávat se svými emocemi? Kdo ví… Ať tak nebo tak, tohle už bylo něčím reálným - něčím hmotným - něčím po čem jsem toužila a do čeho jsem vkládala naděje, že mne vymaní z mého vnitřního světa. Nahradí prostor, protože ten v našem srdci nevyvolává nic příjemného. Nakonec i prostý žal zaplnil prázdnotu a ta uznala svou porážku. Tak mne v tichu prázdného pokoje napadlo, že možná pláč není jen pro slabochy.