Jsem asi divná

Někdy si říkám, jestli nejsem z jiného světa, nebo při nejmenším adoptovaná. No, ale ani jedno a ani druhé nejsem, samozřejmě. Jak všichni říkají – celá po tatovi. A s mamkou si skvěle rozumím. Bohužel ne ve všem, což je úplně normální, nenormální by právě bylo, kdybych si s ní rozuměla ve všech směrech. Ale obšas své rodiče nechápu a oni nechápou mě. Já vím, je to tak ve všech rodinách, ale přesto mi nedá, abych se k tomu nevyjádřila.
Tak například dnes. Rozhodla jsem se večer strávit doma jako vzorná dcera se svou rodinou, jelikož zítra vyrážím do světa – čeká mě minimálně půl roku studia na vysoké škole, pokud udělám zkoušky, tak rok a pokud se zadaří, tak si tam možná pobudu trošku dýl. A protože v televizi, jak už to tak většinou bývá, bylo prd, navrhla jsem, že bychom si mohli pustit nějaký ten film. Kupodivu nikdo neměl námitky a dokonce jsem dostala příležitost sama vybrat, na co se mrknem. A to byl zřejmě kámen úrazu. Kdyby máti vybrala sebestupidnější film, nikdo by ani necekl a ještě by z toho minimálně dva členové naší rodiny (ona a tatík) měli velký zážitek. Já jsem vybrala šestioskarové Hodiny, což bohužel není zrovna snímek na odreagování a uvolnění. Nicméně, doufala jsem, že mí rodiče při své inteligenci se zamyslí a pochopí myšlenku a hloubku tohoto díla. Jenže, skutek utek. Tatík po půl hodině usnul, máti se sice vydržela dívat až do konce, ale na jejím znuděném výrazu jsem pochopila, že ji to prostě ani trochu nebaví a na konci mi oznámila, že nechápe, jak se mi něco tak depresivního může líbit. A tak to dopadá vždycky. Nejen s filmama, to je jen malý zlomek a konkrétní příklad. Jenže taková je drtivá většina mých příbuzných. Nechápou, proč se dívám na depresivní filmy (ale všimli jste si, že většinou ty mají nejlepší hodnocení…?), proč poslouchám Within Temptation, což je také více méně depresivní hudba, proč hraju na klavír jenom smutné písničky, proč čtu knížky z koncentráků, proč nemám ráda léto a proč chodím pořád v těch černých hadrech. Jo, tak jsem prostě divná a jiná, tedy alespoň v kruhu mé rodiny. Ale věřte tomu nebo ne, žádnými depresemi, pocity méněcennosti, myšlenkami na sebevraždu, nenávistí k celému světu, maniodepresivní psychózou, syndromem stylu EMO a podobnými nesmysly netrpím. Právě naopak, jsem absolutně vyrovnaný člověk, kterému nic nechybí. Jenže někdy je toho štěstí a optimismu kolem mě tolik, že to potřebuju nějak vykompenzovat. Vše má být vyvážené a v harmonii, ne? :D A černé oblečení nosím ne proto, že jsem tvrdá metalistka a ostatní kolem mě ze mě musí mít neskutečný respekt, ale proto, že se mi to prostě líbí. Jak prosté. Ale samozřejmě, nechodím jen v černém, tak ujetá zase nejsem :D.
Jo, to zřejmě nikdy nikomu v mé dokonalé rodině nedojde a budou si nadále myslet svoje. Oni ví vše nejlíp a jen jejich názor je správný. Ale mě je to šumafuk. Nic už se mnou nenadělají. Tatík mě nedonutí, ať poslouchám Michala Tučného a máti mě nedonutí, ať nosím růžové halenečky s kraječkami a nechám se ostříhat na mikádko s přesně zarovnanou ofinkou.