Procházka sadem...

V melodii skřivánka, který si čechrá peří na okraji studánky, slyším podezřelou melancholii. Procházím sadem a vnímám slzy těch, co je nechávají dopadat mezi kamenné mohyly. Potkávám tebe, jak stojíš se svíčkou na dlani, je nějaká pohřební, na můj vkus se k tobě nehodí. Pohazuješ s vlasy, co se ti lepí na slané tváře, a utíráš si rozechvělé rty. Vždyť znáš ten pocit, kdy se chceš dotknout, a něco tě táhne pryč. Kráčím si alejí a parkem z jahod a přemýšlím, proč jsi tam stál, oblékám si nějaký bílý šat a hejno vran táhne mě k nebi.