Stejná země, jiný život

„Ták, poslední krabice zabalená“

Zítra jedu pryč. Poměrně daleko. Ne sice mimo republiku, ale na její opačný konec. Proč? Nebojte, policie po mě nejde, ani nic podobného (to bych ani nemusel tak daleko, protože oni nikdy nikoho nenajdou). Kvůli škole. Kvůli své budoucnosti. Střední škola jako dobrá. Něco mi dala, ale jí chci víc. Já chci od života víc. Možná pohořím. Možná udělám státnice za jedna. Já slovo možná nemám rád. Nenávidím jej. Proto jdu do toho. Chci zjistit, co je ve mně. Chci poznat nové lidi. Chci to zažít. Mám na to právo a prostě a jednoduše ho využívám. Nic víc, nic míň.

Začátky jistě nebudou snadné. To mi je jasné. Pamatuji na první den na střední. Nikoho jsem neznal. Nevěděl jsem, jak to tam funguje. Nevěděl jsem řadu věcí. Nyní se tomu všemu směji a snažím se být duševní podporou řady lidí, kteří jdou tou cestou.

Já to budu mít trošku těžší. Nebudu po škole jezdit domů, kde se mnou maminka projede úkoly a dá mi najíst a podobně. Ted po škole půjdu do koleje, kde budu sám. Sám si budu procházet své poznámky. Sám si budu dělat jídlo. Sám. Sám. Sám! Aspoň tedy ze začátku. Pak snad najdu přátele, kteří mi pomohou. Aspoň tedy se zahnáním nudy a věci ohledně škole. Obleču se sám.

Bude to velké neznáme a z velké části si s tím musím poradit sám. Přes internet budu v kontaktu s rodinou a přáteli, ale ty budou několik set kilometrů daleko. Budou spíš mojí duševní podporou. Díky Bože za to.

Stejně je to sranda. Doteď jsem byl zvyklý na řadu věcí, které prostě nyní nebudou. Nebudu mít odvoz až před školu, nebudu obědvat s rodinou, a tak podobně. Podaří se mi to? Zmáknů to? MOŽNÁ.

Fuj, zas to slovo. Proto přeji dobrou noc, protože zítra je den D mého nového života ve stejném státě.