Duchové mezi námi

Přichází za setmění
A po svítání zůstává

Jsou všude.Všude kolem nás.A jsou jich desítky, stovky. Nedá se spočítat kolik jich je.Asi stejně jako lidí.I mnohem více.Duše.Dušičky.Všude kolem nás brouzdají a věčně něco hledají. Hledají to co ztratily za života a teď , ve své nové podobě nemohou nalézt už vůbec.Pro lidi to jsou všechno duchové.Ale není duch jako duch.
Ano i teď , kdy píšu tyto slova, jeden takový,malý a nezbedný , nakukuje zpoza dveří. Jen se pod vousy usmívá.No jestli nějaké má, to netuším. Vidím vždy jen stín. A musím být na něj hodný.Každý večer rozsvítit svíčku,aby pěkně hořela a plamínek uklidňoval. A nedej bože, abych se začal rozčilovat. Nad čímkoli, nad prací, rozlitým mlékem,počasím.Hned je vedle mne.Připraven si ještě přilít olej do ohýnku, který sotva hřeje. Je sice malý,ale má sílu a moc. Moc zlobit.
Moment.Opět se mihl tmavý stín. Peláším kouknout,třeba jej zahlédnu u dveří. Neviděl jsem nic. Jen tu sedím a nadávám. Zakopl jsem totiž o práh. Nikdy nic ,až dnes. Najednou byl určitě půl metru vysoký. Paleček mám beztak zlomený. A malý lump se jen tiše v koutu pochichtává. Jo, není radno si dělat srandu z tvorů, kteří žijí mezi námi.Žijí, třebaže my, až na pár vyjímek, je nevidíme. A ti kdo je spatří,zavírá ta většina prý „normálních“ do blázince.
Ale kdo je tady normální.Já nebo vy. Já který najednou ucítím vůni před rokem zemřelé babičky.Nebo vy, kteří si nic nepřipustíte.Nemůžete si sáhnout, tak proto nic není.
Však věřte, ono je. A je tak silné až mne z toho bolí prst na noze. A moc některých z nich je velká obrovská.
Však co vám mám povídat, stejně nevěříte.I když, proč se po setmění vy bojíte přijít na hřbitov. Tam je dušiček plno. Zastavte svůj krok. Pozorně naslouchejte.Svému vnitřnímu já.