Správně vidíme jen srdcem. Co je podstatné, je očím neviditelné.

Správně vidíme jen srdcem. Co je podstatné, je očím neviditelné.

Oči jsou pro mnohé z nás jednou z nejdůležitějších částí lidského těla. Existují ale věci, které ani to nejbystřejší oko nedokáže zachytit jediným, byť sebepronikavějším, pohledem. Setkáváme se s nimi každý den v našem všedním životě, avšak nemůžeme tvrdit, že jsou snad nedůležité. Naopak! Právě tyto „věci“ tvoří nedílnou a podstatnou součást lidského já. Skrývají se v nitru každého z nás a záleží na povaze jednotlivých osob, do jaké míry jim umožní prodrat se na povrch. Ano, jedná se o city. Možná si teď pomyslíte, že vše, co tu píšu, jsou jen otřepané a plané řeči, ale uznejte sami: Dokázali byste najít třeba jen jediného člověka, který v sobě nemá ani kousíček ať už pozitivního nebo negativního citu? Takový člověk prostě nemůže být úplný. Zbyla by z něj pouze prázdná schránka, jako když vyloupnete jádro oříšku ze skořápky.
V názoru, že právě city a emoce jsou jedním z nejpodstatnějších prvků nejen v mezilidských vztazích, mě utvrdil zážitek z minulého léta. S táborovou družinkou malých dětí jsme hráli tzv. hru na asociace. Když si jeden z nevidomých chlapců vytáhl otázku, co si představuje pod slovem „krásný“, odpověděl: „Maminka je krásná.“ Jeho odpověď mě celkem zaujala. Nechtělo se mi věřit, že by se tak malé nevidomé dítě pídilo po vzhledu lidí ve svém okolí. Až později mi došlo, že nemyslel na to, jak maminka vypadá, ale spíš na to, co k ní cítí a naopak, jakých citů se mu dostává od matky. Z toho vyplývá, že v citových vztazích mezi více osobami potřebuje malý Máťa postřehnout zpětnou vazbu. A nejen on. Vždyť k čemu by nám bylo například uchovávat přátelství a důvěru k osobě, která nás nemůže ani vystát? Říká se, že každé sdílené neštěstí je polovičním neštěstím a každá sdílená radost je dvojnásobnou radostí – k čemu by nám tedy bylo svěřit někomu své pocity, kdybychom nevěděli, že se nám dostane porozumění?
Každé malé dítě zaníceně tvrdí, že jeho maminka je tou nejkrásnější maminkou na světě a ode všech rodičů se zase dozvíme, že nejlepším, nejhodnějším a nejúžasnějším dítětem je právě to jejich. Kde hledat příčiny těchto názorů? Může snad za to lidská vychloubačnost a touha ukázat, že právě NÁS potkal ten nejbáječnější osud, o jakém se jiným ani nesnilo? Vůbec ne! Vysvětlení je jednoduché. Své blízké totiž nevnímáme jen pohledem, ale také rozumem a především srdcem. Oči odhalí jejich silné i slabé stránky, jejich přednosti i neřesti, rozum nám pomůže pochopit, co je vedlo k různým činům a rozhodnutím. A srdce? Srdce má tu nejdúležitější úlohu – akceptuje druhou osobu takovou, jaká je, a ze vzájemného akceptování postupně vyroste cit – zpočátku jen malý a takřka zanedbatelný, ale s každou společně prožitou maličkostí se neustále zvětšuje a prohlubuje, stává se silným a nabývá konkrétní podoby – může to být láska, přátelství, ale také třeba nenávist nebo pohrdání. Posledním dvěma jmenovaným se však raději vyhýbejme – tak silné negativní city mohou na naše srdce působit jako nemoc, ze které se jen těžko uzdraví...
Někteří lidé dokáží vybudovat kolem sebe pevnou zeď a za neproniknutelnou maskou ukrýt před zvídavýma očima okolního světa pravou podstatu svých citů. Oklamat srdce však nemohou, protože srdce dokáže prohlédnout každého člověka, každou kamennou tvář a vůbec mu nezáleží na tom, jaké je kdo hmotnosti, jak velké má svaly a nebo jak moc se umí přetvářet. Je to orgán, který se dá oklamat ze všech věcí nejhůř, je to orgán, který vidí do lidí, a je to také orgán, který najdeme v nitru každého z nás. Naučme se ho více používat. Naučme se vidět srdcem!