Jiní

Nemám ráda lidi, ale proč? Ne všichni jsou špatní, ale většina je. Bohužel. Věčně nám ubližují, i když my nevíme proč. Spoléháme na ně a oni nás zradí. Zasloužíme si to vůbec? Vždyť jim pomáháme se vším co chtějí, ale přesto to nestačí. Nejsme jim dost dobří.

Závidí nám nebo námi opovrhují? Co je to, co nás dělá pro ostatní neviditelné. Myslím, že se spíš bojí toho, že jim budeme rozumět víc než oni sami budou chtít. Že poznáme kdy lžou, kdy si vymýšlejí nebo prostě neříkají pravdu. Znáte to když váš nejlepší kamarád či kamarádka mluví a vy víte, že vám zkrátka lžou? Takový ten pocit jakoby jste byl mimo své tělo a slyšel každou jeho myšlenku? A proč jim tedy neřekneme ať vyklopí pravdu? Proč jim vždycky na tu lež přistoupíme? Je to slabost nebo spíš tušení, že nemá cenu řešit něco tak nepodstatného? Pro nás to není dobré zadržovat naše pocity. Je dobré se svěřit někomu komu můžeme věřit. Ale kde takovou osobu hledat? V rodině nebo snad mezi přáteli, co s vámi sdílejí vaše myšlenky?

Pokaždé když poznáme pocity cizích lidí – smutek či radost, lásku či nenávist – děláme všechno to, co by od normálního člověka nikdo nečekal. Nedokážeme s nimi sdílet jejich pocity. Máme své vlastní, které nikdy nikdo nevyslyšel a z čiré zášti to všem dáváme najevo. Když se radují a chtějí aby i my, nedokážeme to. Prostě chceme, aby se jednou i ostatní radovali s námi. A když se pokoušíme smát se s nimi, poznají, že to nemyslíme upřímně. Jsme hold loutky své duše. Děláme to, co si poručí. Naše srdce má tvrdou skořápku, kterou nelze rozbít. Mysl nás ovládá i ve chvílích kdy my nechceme.

Rádi si zahráváme s ostatními lidmi. Jsou jako králíci a my vědci. Baví nás to. A když nás nějaký králík kousne, my si z toho nic neděláme. Experiment se jednoduše nepovedl. Moc dobře také víme, jak si s lidmi zahrávat. Ani nepotřebujeme nějaké herecké nadání. Matka příroda nám ho nadělila až až. Víme, kdy máme udělat smutné oči a kdy jen ostatním přitakávat. Je to vzrušující. Každým rozhovorem nebo jen pozdravem nás můžou ostatní prokouknout, ale nám se to pokaždé podaří. Většinou docílíme toho co chceme. A když ne, tak to zkoušíme jinak a lépe. Každou konverzací se učíme něčemu novému. Ať je to tón hlasu, pohled či úsměv. Celý život se budeme pořád něčemu učit. Je to skoro povinnost. Protože když to nebudeme dělat, tak nás ostatní nebudou pokládat za normální lidi jako jsou oni sami. A to je náš celoživotní cíl. Stát se normálními.