Dopis na rozloučenou

Zdravím Vás všechny!

Vás všechny ty, kteří měli tu trpělivost se mnou a zvládli žít vedle takového nepojmenovatelného jelita, jako jsem já.
Vás všechny ty, kteří mě za mých téměř 19 let stihli potkat a vydrželi se mnou alespoň deset minut.
Vás všechny ty, kteří se alespoň chvíli pokusili na mě nenadávat nebo neříct nějakou poznámku na účet mého otravného "já", jménem Miloušek.
Vás všechny ty, kteří zkoušeli do mé hlavy natlouct nějaké ty vztdělané a chytré věty. Ano, já to vím, a je mi to moc líto, že tahle snaha byla z velké části zbytečná.
Závěrem mého zdravení zmiňuji Vás, kteří jste mě celých 18 let opečovávali a snažili se ze mě udělat člověka. Moc se omlouvám, že se Vám to nepodařilo a já nakonec stejně vyrostla v nějaké podivné stvoření.
Pokud jsem někoho zapomněla jmenovat, přijměte tímto dopisem mou omluvu, jsem člověk vysoce omylný, zbytečný a takřka postradatelný, takže se to jisto jistě dalo čekat. Přesto se ale omlouvám a přísahám, že to nedělám schválně.
V prvé řadě se omlouvám za své hříchy. A jedním z největších bude nejspíš cigareta, která mi v poslední době dělala přítele ne na jedné z mých osamocených cest. Uklidňovala mě v smutných chvílích, kdy se mi zdálo, že už hůř být nemůže. Pokud se dostanu do tolikrát slibovaného pekla, vezmu si jich pár s sebou. Snad se na mě za to nikdo nebude zlobit.
Dále mi, prosím, odpusťte mé časté otázky ... že jsem se pletla do všeho a nic mi nebylos vaté. Já jsem jen chtěla všechno vědět a vše znát. A pokud se už nešlo všechno nacpat do hlavy, aspoň si vždycky uvědomit, že jsem o tom slyšela.
Tím se dostávám k žádosti o zapomenutí mé věčně nezavřené pusy. Já se jen hrozně bojím ticha a vždy jsem milovala, když lidé debatovali. protože pro mě byl život vždycky o komunikaci. Tak už si dál nemusíte dobírat ani řešit mé hloupé řeči, které jsem často vedla. byla jsem hold taková a nešlo to změnit.
A pokud jste mě neposlcouhali nebo mě přehlíželi, právě proto, že jsem vám lezla na nervy svým chováním, promiňte mi ten pláč, který občas přišel.
nechtěla jsem tím rozhodně někoho trápit. jen mi vždy něco přišlo líto v takové míře, že už jsem to nedovedla unést.
Dívám se před sebe na sklenici burčáku a přemýšlím, co ještě má smysl. Dopít ho? Stejně je hroznový a ten mi nehcutná. přesto jej piju. těchto stejných sklenic jsme kdysi měli šest. Zbyla, myslím, jen jedna. jedna jediná. A dost možná jí je msutno po ostatních, ale jde o to, že se pořád používá, takže si může připadat aspoň užitečná.
Jenže já ... já neumím nic. A když něco umět chci, je to často věc zakázaná mému zdravotnímu stavu, a pokud ne, nikd yto není tak dobré, aby to vyniklo před ostatníma. Nidky v ničem nevynikám.
leda v průšvihách, pohromách, v nošení smůly všude kolem ... mylsím, že se ani neumím soustředit. A za to se taky ale opravdu moc a mco omlouvám.
je mi to hrozně líto, že jsem pro všechny jen koule na noze. jen jakýsi Milouš, veverka nebo jak mi to všichni říkáte ...
A právě proto to chci skončit.
Už mě nebaví pořád něco chcítí, věřit a bojovat, aby se všechno dostalo do zjevné poloviny, nejlépe téměř do cíle a pak to vyhaslo. Vždycky to tak ale dopadne. A já si přijdu hrozně, ale hrozně zbytečná.
Te´d, v tuhle chvíli, mi spadly všechny sny, všechno se zcvrklo a já jsem jen jakýsi kus něčeho, co vzhlíží ke všem ostatním a tiše závidím ...
Ale já to všem přeju ... ať je každý šťatsný ... byl to můj osud, aby mě štěstí obcházelo. Jsem sama a nemám už způsob, jak to změnit. prostě nemám.
Takže, ahoj, vy všichni. Už vás nebudu otravovat.