Chvilka pomoci je lepší než deset dní soucitu

Chvilka pomoci je lepší než deset dní soucitu

Říká se, že chvilka pomoci je lepší než deset dní soucitu. Je to pravda? Co je to pomoc a co je to vlastně soucit? Pro každého z nás mají tato slova individuální význam. Někteří lidé soucitem přímo překypují, rozdávají jej kolem sebe plnými hrstmi, ale octne-li se někdo z jejich okolí v těžké situaci, neumí mu pomoci – všechen soucit se pro tuto chvíli změní v pouhá a bezvýznamná slova. Jiní lidé zase jako by soucit naprosto pozbyli – dokáží se sice tvářit, že je problém druhé osoby hluboce zasáhl, nicméně jejich chování nás snadno přesvědčí o opaku. Někdo o soucit ani v nejmenším nestojí, možná jím i opovrhuje, v jiných případech ale může být soucit pomocí: Vždyť pro kolik lidí se stává jejich problém snesitelnějším, když se o něj mohou podělit? Je ale třeba se soucitem zacházet obezřetně, protože jeho nadbytek může v člověku vyvolat nebo prohloubit pocit sebelítosti či méněcennosti.
Slovo „pomoc“ je také velice zajímavé. Každý z nás během svého života nepochybně někomu pomohl a zrovna tak všichni, ač si to třeba nepřipouštíme, někdy potřebujeme něčí pomoc. Odepřít někomu pomoc ve chvíli, kdy ji opravdu potřebuje, by si neměl dovolit ani největší sobec, protože nikdy neví, kdy sám bude potřebovat pomocnou ruku.
Chceme-li být svým přátelům prospěšní při řešení jejich problémů, měli bychom s ohledem na danou situaci pečlivě volit mezi pomocí a soucitem. Představme si člověka, říkejme mu třeba Petr, který žije se svou manželkou a dvěma dětmi spokojeným životem. Postavil pro svou rodinu krásný dům u řeky, a protože jeho dva malí synové zbožňovali vše, co alespoň vzdáleně připomínalo vlak, sestrojil pro ně na zahradě za domem zmenšený model železnice, po němž jezdily miniaturní vláčky. Jak se ale říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech... Zima toho roku přinesla obzvlášť bohatou sněhovou nadílku, a když s příchodem jarních měsíců vyskočil sloupeček rtuti na teploměru a dostavilo se i pár vydatných dešťů, koryto řeky za domem nemohlo pobrat tak velké množství přitékající vody a řeka se rozlila. Stále se zvedající vodní hladina nejprve zalila pečlivě upravenou zahrádku a odnesla všechny vláčky a kolejnice, které Petr tak pracně sestavoval, a poté se nemilosrdně prodrala i do domu, kde po sobě zanechala neskutečnou spoušť. Petr a jeho rodina nyní neměli kde bydlet. K čemu by mu teď byl veškerý soucit okolních lidí? Kamarád, který by o něj projevil zájem jen větou typu „člověče, je mi tě líto,“ by mu nijak nepomohl a ani nezlepšil náladu. Možná v nějaké jiné situaci – třeba bezprostředně po hádce s manželkou – by soucit mohl být na místě. Zničený dům si zaslouží víc než pár slov soucitu, ačkoli je jasné, že ne každý má možnost nabídnout odpovídající pomoc, i kdyby sebevíc chtěl.
Pomoc občas přichází z míst, odkud bychom to nikdy nečekali. Může se tedy stát, že člověk, který býval obklopen spoustou přátel, se najednou octne sám a bez pomoci a naopak člověk, jenž vedl samotářský život, najednou zjistí kolika lidem na něm záleží.
A jak to dopadlo s Petrem a jeho rodinou? Když se jeho kamarád z dětství doslechl, co se stalo, okamžitě se rozjel do míst Petrova bydliště a nabídl mu pomoc při opravách domu. Vzpomněl si také, že jeho sousedé pronajímají malý byt,kde by Petr a jeho rodina mohli dočasně přebývat.
Z Petrova příběhu vyplývá, že porozumění, správná míra empatie a soucitu jsou stejně jako ochota nabídnout pomocnou ruku známkou dobrého srdce a opravdového přátelství.