Modlitba jménem smrt

Ve jménu nás, lidí živoucích, existujících, dýchajících stejný vzduch. Ve jménu těch všech a dalších sviní, krav, telat a selat, much, velbloudů, slonů, opic, medvědů, lam, koz, včel, mravenců, sýkorek, a mnoha jiných druhů, přes ryby a plazy a konče u prebrušek a prvoků, těm všem se snažíme odříkávat modlitbu.

Smysl proč tohle všechno děláme je ryze komplikovaný, leč doufám pochopitelný. Smrt klepe na dveře. Zpočátku života nejsme schopni vnímat tón a harmonii smrti. Hraje příliš slabé tóny, které ucho do té doby nezkušeného posluchače není s to zachytit. Později, jak člověk poznává svět, tóny, barvy, sytosti kontur, hru světla a stínů, stejně jako vůni a teplo či chlad, přichází rozumnění harmonii smrti. Odříkáváme modlitbu, která smrt šálí. Ona ji kotví do námi žádaných míst lidské existence.

Zpravidla se jí snažíme zprovodit ze světa takovým způsobem, že ji omylem zašoupnem do šuplíčku nevědomí. To znamená, že jsme si učinili povědomí o tom že smrt jest, že má určitý tón (někomu připadá tklivý, smutný, s negativními emocemi), že máme o ni patrnost. Ale jak se tak staráme, zařadit si ji a ztratit ji z vědomí, zapomínáme na ni. A spolu s tím zapomínáme i na nebytí. Na to, že na tomto světě se zelenou travou, modrým mořem a blankytnou oblohou nepaříme tak nějak odvěky na věky. Snažíme se zapomenout. A pro člověka intelektuálně nepříliš zdatného, průměrného myslícího člověka není nic příhodnějšího, než rafinovaným krokem si smrt ze světa myšlení zprovodit.

Jak se tak ale děje, dá nám to příliš mnoho práce. A když už se nám to podaří, zjistíme, že smrti v nevědomí není tak dobře. Myšlený pojem smrti je izolovaný za silnou bariérou nevědomí, ze které není cesty tam, či zpět. Izolace a separace smrti za zdmi nevědomí připravuje ale tiché a nemilé překvapení pro nás, existující lidi.

Zapomínání na smrt nás totiž připravuje o plnohodnotný život a zejména o takovou možnost naplnit život s pocitem a vědomím smrti, která tu jest. Nesmíme zapomínat na to, že smlouva člověka se smrtí je podepsána aktem narození a plyne z ní velmi tíživý závazek. Totiž žít život. Říká se, že člověk je odpovědný za své činy ohledem dosažení zletilosti. Ale kdo za nás podepsal kontrakt na život? Se všemi důsledky které s sebou nese, rod z rodu, generace z generace.

Vybrat si možnost života znamená, zvolit si tedy pro dítě, potomstvo a následné generace výhledovou a nikoliv zapomenutelnou a odvratitelnou úlohu a možnost smrti.

Je tedy odvratitelnou možností smrti a zkázy těla a ducha smrt? Ano. Odpovědí na mašinérii smrti je smrt a vyhynutí celého rodu, masový odchod všech lidí ze země do ráje a země nám všem zaslíbené. To by bylo nabíledni a vcelku příhodnou odpovědí, která by byla s to navrátit svět řekněme do situace za pět minut dvanáct, kdy svět byl stvořen, ale nebyl zatížen poznáním dobrého a zlého v ráji. Eden, tedy ráj, je místo intenzivních snah, které je třeba dohledat, vyhledat a navrátit ho v restituci a rekonstrukci do původního stavu, ve kterém je s to plnit úlohu, která mu byla vtištěna a jako nezvolená volba, která ale i přesto zůstává jako posibilní a možná.

Vykoupením z každodeného vzpomínání a odříkávání modlitby ke smrti je smrt veškerenstva, za předpokladu že Bůh by dopustil možnost začít podruhé a jinak. Ale ráj tu jest, skrývá se v nerealizované možnosti nebýt. Nezvolenou volbou nebýt by měl nastat ráj. Bytí, lidská existence ze uzavírá ve volbě možností do možnosti volby smrtelnosti a nevede k možnosti stát se identickou součástí s Vyšším základem kosmu.

Idealita a idealizace bytí je popřena, je jí stavěna překážka realizace možnosti nezvolené volby existence. Modlíme se za to, aby smrt, v okovech držená za zdmi nevědomí nepovstala a nevystoupila do reality lidského života, do fakticity prožitků, tvoříme si bariéru s komplementárním procesem který patří k životu, totiž k procesu umírání a smrti. Jsme k ní v předstihu a nejsme s to ji v okamžiku života postihnout, a ve chvíli, kdy se nám ji dostává v plné míře, nejsme s to ji reflektovat, zakoušíme ji naplno.

Možná východiska jsou tedy dvě. První, nepříliš oblíbené a zřejmě asi nepřijatelné pro většinu lidí, by bylo odpeřít existenci, za předpokladu, kdy na počátku byl Ráj. Pak by nastavené pravislo fungovalo. A nebo, druhá možnost, nechat ke všem nám promýšleným skutečnostem přistoupit fakticitu a vědomí smrti a smrtelnosti, která otevírá širokou dimenzi promýšlení života plnějšího, odpovědnějšího a pojatého jako pouť a cestu do Ráje.

Modlitbu za smrt neskládáme. Jen jedenkrát jsem ji viděl v manuálníku plnohodnotnějšího života, jako kuchařkového rádce na život. Častokrát, ba nejčastěji se modlíme ke zdraví, opatrování boží prozřetelností a životu, narození, příhodného počasí, ale ke smrti se nehlásíme jako identické složce života. Zamysleme se a bděme, není-li na tomto bezceném pamfletu cosi k prozkoumání.