Most zášti a mlhy

Svět. Svět, za který by plno lidí udělalo cokoliv. Dělají vše, jen aby přežili. Modlí se, aby tady mohli zůstat co nejdéle. Svět, který milují. Já ho opouštím. Dalo by se říct, že za něj dávám svůj život. Ale v jiném slova smyslu. Mám ho totiž plné zuby. Umřu kvůli tomu, jak se ho lidé udělali. Umřu kvůli tomu, že už se na něj nemůžu dívat. Každý nádech, na tomto světě mě bolí. Každý pohyb, jako by byl jen další krůček k utrpení. Každé sousto, které pozřu, jako by bylo jed a sžíralo mé vnitřnosti.
Stojím na viaduktu. Je podzim. Pro mnoho lidí nejoblíbenější období. Všude je zlatavá a hnědá barva, suché traviny. Stojím na hraně viaduktu a dívám se dolů. Lístečky plavou po hladině klidné řeky. Tak pomalu, že se z toho stane rutina, než doplavou ke svému cíli. Pokud nějaký mají. Plno lidí si vytyčí svůj cíl, ale jen málo jej opravdu uskuteční. Ještě před chvílí byla velká bouře. Tak rychle se řeka zklidnila. Je tak podobná lidem. Někteří lidé jsou jako ona. Stane se jim něco špatného, chvíli jsou uražení, naštvaní... Ale po chvíli, jako by se nic nestalo. Neříkám, že to někdy není dobrá vlastnost. ale to, že jsou někdy tak hloupí, že se zase spálí o tu samou věc, to je ten problém. Jak by byl ten svět teď jiný, kdyby to nedělali.
Zdá se, že krajina vypadá poklidně - malá bárka, naložena úlovkem z řeky, plující pomalu k břehu, kde jí radostně vítá skupinka lidí. Možná byla dlouho pryč a oni měli strach, zdali se i s jejich příbuzným v té kruté bouři nepotopila, neroztříštila o nedaleké útesy. Ale každý, kdo má alespoň trochu otevřené oči a mysl čistou ví, že v zemi zuří válka, tak krutá, že mě to ničí, postupně, ale jistě. Když se podívám za bárku, do větší dálky, je tam druhý viadukt. Skoro naproti tomu, na kterém stojím. Zrovna po něm přejíždí vlak. S tak děsivým osudem. Veze lidi. Muže. Muže schopné pohybu, logického myšlení. Mladé i staré. Veze je někam, odkud se většina nevrátí. Válka, nebo spíše stát, si vyžádal jejich životy a takto zpečetil jejich osud. Nadobro. jenom kvůli lidské hlouposti zemře tolik lidí. A já se k nim přidám. Proč lidé dělají něco, co by se nemuselo stát? Něco, kvůli čemu zničí sny a naděje někoho jiného. Celý život. Říkám si, že to, že někde zrovna umírají desítky lidí, ani tomu davu, rozradostněnému z toho, že se bárka vrátila, nedochází. Ani nedojde. Nebudou nic dělat.
Ikdyž všude, kam se podívají, je všechno plné pohody, radosti, jak si možná říkají a myslí, mě to zabíjí.
K tomu, co teď udělám, mě dohnalo lidstvo. To, že z toho, dříve krásného a uklidňujícího pohledu, který teď vidím, udělali tak depresivní pohled. Pohled, který mě donutí udělat poslední krok - do prázdna.
Vlak vezoucí lidi na smrt - tím i jejich příbuzné, ty, kteří je milují. I ta bárka, která se šťastně vrátila z nebezpečné bouře, se jednou potopí. I ten jásající hlouček jednou přestane jásat. I to žluté, místy ještě zelené listí jednou opadne a nebude mít na čem vyrůst. I ty kopce vzadu začnou být mrtvými. I ty viadukty jednou spadnou a vlak dojede svému konci. Všechno jednou skončí. A to, jestli dříve, či později záleží jen na lidstvu. Na úzké hraně viaduktu se posunu o kousek dopředu. Jestli mě někdo uvidí, nevadí. Jen ať vidí, jak to někdy končí. Nakloním se nad řeku. Trochu se přikrčím. Nebojím se. Beru to jako vysvobození. Napnu tělo, připraven k pádu. Vím, že jednoho dne toto prokleté místo opustím. Teď.