Rok od roku jsme...?

Když jsem byla malá, myslím tak 6-8 let, chtěla jsem mít u všech menších a hlavně těch větších (dospělých) jejich repespekt, jejich obdiv, jejich moudré řeči, činy, chtěla jsem mít i pocit odpovědnosti, abych už nemusela slyšet to jejich "To nic." aby si nemysleli přitom (To nic, jsi ještě dítě, to je v pohodě)
Je mi skoro patnáct. Zodpovídám za své činy a všem je jedno, že větší váhu odpovědnosti přikládají vždy horším věcem než těm důležitým a lepším.
Mladších i starších mám větší respekt než dříve.
Začínám mít občas i dlouhé moudré monology.
Ale kruciš, na co to je?
Chovat se jako spoutanej dospělej, kterej vás vždy zaškatulkuje za jedinou prkotinu do poličky "totální imbecil" ?
Opravdu jsem chtěla být taková? Ne, že bych taková teď byla, ale myslím, že to není teď pro patnácti letou holku nejdůležitější věc na světě, se chovat jako dospělý, když má ještě několik let provádět různé capiny, nemyslet na odpovědnost, cítit se svobodně a nespoutaně.

Ach ano, já vím...mluví ze mě puberta. A ano, můžete si myslet, že se mi něco muselo s těmihle "dospělými jedinci" stát...ale já si prostě uvědomila, že...kolik dospěláku chce nakonec za život být zase dítětem? Několikrát. Už i já, začínám si říkat "že všechno bylo jednodušší, když jsem byla mladší" když jsem měla svých 6 let. Nemyslela jsem na následky čehokoliv. A proto si chci užívat toho, že mi je skoro 15 ;)

A jdu si žít svůj Disco příběh....

Několik lidí mě možná bude potom odsuzovat a nadávat, jaké jsem ještě dítě.

No a?

Žijem jenom jednou, ne? ;) (teď neberte na mysli reikarnaci apod ;) )