pára od úst

Setmělo se. Nikde nikdo. Všude jen někonečný led. Ruce začínaly křehnout a od úst se říšily obláčky dýmu. Ztrácel se cit. Led narůstal. Ani měsíc nevyšel a hvězdy ztratily poslední dávku odvahy. Nemohly najít žádnou další a utekly z předem prohraného boje. Jako rána sněhem po ledové tváři. Jako rampouch, který mě sotva minul. A létaly další. Jeden za druhým. Já už nestačila uhýbat. Zasáhl mě. Ruka byla čímdál studenější. Vytáhla jsem jej a on se zbarvil mou krví. Odhodila jsem jej a konečně všem došlo, že nejsem až tak slabá. Rána se sama zacelila. Kůže se uzdravila během chvíle. Zázrak jako déšť v poušti. Ale reálný. Hřející a nepopsatelný. Vím proč. Ale není nikdo, komu bych to řekla. "Já kráva.." říkala hlava stále dokola a já věděla proč. Létaly další kusy ledu. Já jsem se je snažila nevnímat. S pomocí jsem nemohla počítat. Snažila jsem se rozpouštět sama. Někdy se to povedlo a já byla ušetřena další rány. Ale někdy jsem to nezvládla a objevila se modřina. Tupá bolest útočila po celém těle a už ji nešlo ignorovat. Podléhala jsem. Ruce už jsem necítila a přemýšlela jsem co bude dál. Jestli se objeví někdo, kdo mě svým úsměvem zachrání. Jestli se objeví někdo, pro koho budu něco málo znamenat a kdo by se pokušel led chytat se mnou. Ale nikdo okolo nebyl. Všude jen tma a led. Všechno neosobní a nic nehřálo. Nemohla jsem křičet. Hlasivky už nefunguvaly, tak jak by měli. Slzy chtěli začít tést, ale já jsem je zadržovala. Věděla jsem, že by zmzli. Možná příště. Možná to jednou dopadne líp. Možná se někdo příště usměje a ledy roztají. Možná se budu celé dny smát a i na poušti bude pršet. Možná to nakonec všechno dopadne dobře a já jsem nebudu třást zimou. Ale kolikrát se možná slnilo?