lepší úsudek

Když už, tak už. Možná tímto se řídí náš profesor a polovina školy. Někteří spolužáci a někdy bohužel i já. Mám v sobě decetní dávku vzteku a smutku, který sice narůstá, ale který se snažím nevnímat. I pesimista chce mít někdy dobrou náladu. Akorát je obtížné ji večer zachovat. Poslouchám jednu písničku, kterou jsem našla včera a pořád mi hraje v hlavě. Možná ona mi skazila náladu. Ale každopádně mi konečně připoměla pár věcí, které se uvědomím jenom, když jsem smutná. Není tu. Odešel. Nerozloučil se a zmizel. Nevrátí se. Možná chce, ale nesmí. Chybí tu. Možná se dívá a zakrývá si oči. Možná by byl i hrdý. Každopádně už mě nikdy neuvidí. Nikdy mě neuslyší mluvit, nikdy mě neuvidí smát se. Možná z nějakého obláčku kouká, ale až sem nedohlídne. Neví, že se z toho malého dítěte stalo něco, co rádo píše. I on tenhle blog viděl, Kdysi v roce xyz. Ale byl tu. Možná proto mám k téhle webovce takový vztah. Vyrostla jsem na ní. A on to ví. Nebo možná alespoň tuší. Snad mi okolí nechá mou iluzi, že by se na mě usmál, kdyby mě ještě někdy mohl vidět. Ale opak je pravdou. Neuvidí. Nesmí. Netuší. Není.
Probuď se!
Stesk. Okolo mě. Uvnitř ukrytý v srdci pod černým přehozem. Nechávám jej zakrytý. Ale teď přehoz padá k zemi sám. Stesk se šíří a já jsem povinna ho přiznat. Nenechávat ho v sobě, ale ukázat ho okolí. Možná na mě někdo změní názor, ale pochybuju. Všichni raději věří ostatním než svému lepšímu úsudku. Pár dní a přece věčnost. Několik chvil, ale stejně celý život. Kniha, ve které už dlouho nebylo pokračováno a oči, které jsem dlouho neviděla smát se. Vůně, kterou cítím každý den, ale která je přece jiná. Snad za pár hodin. Minut.. Vteřin.. Možná příště a po sté, ale přece od začátku. Možná básník mlčí, ale možná přece nějaký verš napsal. Možná je ticho i při křiku. Možná je všechno zbytečné, ale možná je ve všech naděje. Stejná míra a nikdy víc. Hrnek byl přelit a kapky dopadají na podšálek. Text se rozmazává a je čas skončit.