Nad propastí

Křik se rozléhá po údolí. Nikdo neposlouchá. Nikdo slyšet nechce. Zacpou si uši a jdou dál. Ani se neohlédnou kdo kříčí a proč. Komu po tváři tečou slzy a kdo se chce pustit a letět a až do konce.. Tak paličatý. Nedá si poradit. Možná nechce, možná neumí poslouchat. Nerozhoduje se, udělá to první a doufá, že je to dobře. Nikdy sám nemluví. Mlčení poruší až když mu hrozí nebezpečí. Ale já nejsem ta, která ho chce tlačit ke zdi, aby konečně řekl, co ho trápí. Aby mluvil o svých problémech. Já chci pomoct. Moc chci, ale proč nemůžu? Proč jen musím být nepodstatný svědek? Nezvaný host? Proč musím sama hádat a doufat, že jsem vybrala správnou možnost? Proč jsem v tomhle tak bezmocná? Sakra! Proč tečou slzy? Proč nevidím úsměv a neslyším smích? Jako kdysi. Bezstarostně a s iluzí dokonalosti. Bez zbytečných otázek a hlavně s důvěrou. S tou, která schází, ale kterou získávat prostě neumím. Možná mi věří nejvíc, ale kdo to má kruci poznat? Já nejsem věštec. V očích to nelze vyčíst jako dřív. Jako by se zavřely neviditelným víčkem, skr který se city ven nedostanou. Není úniku. Skočit nebo dál viset? Ruka už se rozklepává a energie schází. Propast se každou chvíli prohlubuje a já jen čekám, kdy skončím na jejím dně. Nikdo mi nemůže pomoct nahoru. Musela bych se tam dostat sama. Ale já sama nevím jak. Možná na to příjdu příště. Možná mě při pádu zachytí orel s velkými křídly a snese mě k břehu řeky. Možná dopadnu dolů a zjistím, že vlastně hluboká není. Ale možná se prostě neplní. Alespoň u mě ne.