Přes plot

Já mluvila. Nikdy jsem neřekla tolik upřímných slov. Tolik vět, které šly od srdce a které byly brány vážně. V dlani jsem svírala svíčku, kterou jsem chtěla rozsvítit a které jsem seškrabávala vosk z knotu. Potřebovala jsem něco dělat, abych přemohla ten vztek na sebe samou. Já přišla pozdě. Raději jsem se smála než vzpomínala na člověka, kterého jsem měla tolik ráda a který pro mě tolik znamenal. Oči už se leskly, ale slzám jsem nechtěla dovolit stékat po tvářích. Mluvila jsem dál a vzpomínala na ten den. Tenkrát jsem ležela v posteli zachumlaná pod deku. Objímala jsem svého nejoblíbenějšího plyšáka a nechala slzy, aby mi promáčely polštář. Nemohla jsem se vrátit v čase a rozloučit se a ani věci nějakým způsobem změnit. Chtěla jsem udělat něco nenapravitelného, ale neměla jsem energii. Jako bych ztratila všechno, co pro mě v životě bylo důležité. A dnes se ten pocit vrátil. Byl se mnou člověk, který pro mě tolik znamená. Možná bylo něco takového potřeba, abych si konečně uvědomila, jak moc mě miluje. Možná bylo nutné tu zeď přelézt a jako zloděj se plížit po nočním hřbitově. Svíčka začala hořet a osvětlila pomník, který už tak krásně zářil. Podívala jsem se na usměvavý pohled na obrázku a na to datum. Přesně tři roky. Nikdy se to nevrátí a já jej už nikdy neuslyším mluvit. Nebyl by na mě hrdý, za to co jsem provedla, ale možná by chápal, že to bylo jenom kvůli němu. Cítila jsem nutkání tu svíčku zapálit, i když se o tom nikdy nedozví. Odešla jsem jako zloděj. Ale jako zloděj, který se snažil prokázat, že si váží svých předků. Možná příště projdu dveřmi. Snad.