Procházka Životem

Sedím uprostřed toho všeho. Uprostřed toho všeho.. Ale čeho? Veškeré té zeleně? Veškerých těch krásných vzpomínek? Veškerých krásných míst, které mám ráda od dětství? Vyrůstala jsem tu, a přesto to tady neznám tak, jak bych chtěla. Mnozí lidé mě poznávají, zdraví, já odpovídám, ale jdu dál. Nepozastavuju se nad tím vším. Je to nazýváno mým domovem, ale je to můj domov? Budu se sem vracet, až tady nebude nikdo, kdo by mě s tímto malebným, malým, starým domečkem spojoval? Podíváte se na jeho omítku a vidíte jizvy života. Jestli to tak můžu říct. S každou dírou zaplácnutou maltou, neupravenou, nezamalovanou, nesplývající, víceméně jen účelově použitou, vracejí se vám všechny ty vzpomínky, všechny ty pocity. na všechny ty trhliny si pamatujete. Naštěstí nejsou i trhlinami v paměti. O zdánlivě starém schodišti víte, že není zas tak staré. Je tu kratší dobu jak vy. Přijde mi nepravděpodobné, že si na něco takového pamatuju, ale vím, že jsem to tehdy byla já, kdo se dědovi pletl pod nohy, když betonoval schod za schodem. Jsou to jen útržky, které se vracejí, a přesto.. Už nikdy to tak nebude. Už se na vás nedívají stejně jako tehdy, ani vy už se na ně nedíváte stejně. Prostě jdete životem jako neznámým městem. Město s názvem Život. Dosud celé nepoznané. Do ulic, kterými jste prošli, už se nevracíte, proč taky? V neprobádaných ulicích vám nepomohou výstražné cedule, značky, které varují, co nesmíte, nebo co musíte. Neberete všechny ty upozornění. Chcete to zjistit sami. Stejně jako rady rodičů. Je hezké, že vás chtějí ochránit, před tím zlým, ale je vám to na nic, dokud to nevyzkoušíte sami – neuvěříte.

Procházka neznámým městem, bez jediné pohlednice zaslané domů. Vlastně kam domů? Znáte z této cesty zpáteční adresu?