Bez šance vrátit se

Vyšla ze dveří a co teď? teď je všechno jen a jen na ní. Ztráta tolik blízkého člověka ji poznamenala. Hodně. Cítit, jak vám v náručí umírá člověk, kterého nadevše milujete... Žít i potom dál, to chce opravdu hodně odvahy. Přitom by stačilo jen pár vteřin a jsou zase spolu. Výčitky se hrnou ze všech stran, třeba mu mohla pomoct, třeba to mohlo být všechno jinak, tak proč je to takto? Mohl přijít den, kdy by si řekli "ano", i když v jejich srdcích to "ano" zaznělo už opravdu dávno a daleko upřímněji, i když to oni ještě stále nevěděli. Jenže mohli se probudit a prožít "bílý den" bez všech komplikací a být šťastní! ŠŤASTNÍ! To jest výsadou jen mála lidí. Upřímných, poctivých? Lze si štěstí zasloužit, nebo se vám prostě a jednoduše bude vyhýbat, když tomu tak bude chtěno?

Jenže tady už o to štěstí nejde. Najednou se na světě cítí sama. Sama tak neskutečným způsobem, že se zdá, že už to ani víc nejde. Nevidí všechny ty lidi, co jsou tady pro ni, protože jich moc není. Znamenal pro ni všechno. VŠECHNO! V jedné ruce nůž, ve druhé to poslední, co jí po něm zbylo. Kus ohořelého papíru. Říkají tomu dopis na rozloučenou. Ale proč, když v něm píše, že se nedokáže loučit? Že to bolí? Že tohle všechno tak strašně bolí, že to nedokáže? Tolik, opravdu tolik si přál, aby mu odpustila. Nestihla.

Sedí v tiché místnosti a přemýšlí nad nesmyslem světa. Telefon se rozezní a onen hlas promlouvající k ní, se zdá čímdál vzdálenější. To, co sděloval, nemohlo být pravdou. To, jakou rychlostí vyrazila ze dveří, se nedalo snad ani měřit. Ne, tady by nevyhrál ani špičkový atlet. Jenže čím víc se blížila k onu domu, tím víc zpomalovala. Vztek? Zlost? To všechno ji naplňovalo celý dlouhý týden až doteď. co je teď? Pláč. Smutek. Beznaděj. Křičet hlasitě "NE" a nepřestávat. Krčí se na kraji chodníku a do náruče je jí položen on. Pár slov, které dokáží víc než pohladit po duši, ale také srdce rozkousat na neskutečně malé kousky...Odpusť mi, miluji Tě!... Odpustila jsem, neodcházej! Miluji Tě!... a..

... konec. Je konec. Konec tomu všemu. Už není pro co žít. Už jen ta minimální bolest co svírá zápěstí. Pár kapek krve a potom.. potom..

... zase budeme spolu! Odpustím Ti, jen už neodcházej! Jsi to, pro co byl důvod žít! Neopouštěj mě! Umřela jsem pro Tebe, to nestačí? Byla jsem schopna pro Tebe žít, pak i umřít, co chceš teď? ... Jen Tě navěky milovat!



... a co když ne. Co když po "potom" následuje už jen tma? Nic víc! Pro to, pro co opustila život tady nenachází. Nebylo pro co žít a teď není ani pro co umírat. Ale dá se to vzít zpátky?