Kdo ví, nic nepoví

Nedávno se mi tohle stalo, proto tato úvaha. Jistý člověk, mezi kterým a mnou kdysi cosi bylo, si vymyslel verzi našeho rozchodu tak, aby byl on ve výsledky ten ublížený a já ta mrcha, přitom opak byl pravdou. Nicméně, jeho verze se šířila jako nějaká nakažlivá nemoc, hlavně mezi jeho přáteli. To se mu samozřejmě líbilo. V tu chvíli jsem tuto věc neřešila, neměla jsem náladu se hádat s někým, kdo mi ublíží a ještě ze sebe dělá chudinku. jenže, a teď se dostáváme k danému problému, jsem začínala slýchat od jeho přátel, jak je dobře, že nejsme spolu, že jsem si ho nezasloužila, že jsem ho svazovala a podobné nesmysly, které bych spíš měla říkat já, ale to je teď vedlejší. Napadlo mě jediné: Proč ti přátelé, kteří o našem vztahu a rozchodu ví úplné houby(lépe řečeno jen to, co jim on nakukal), mají nejvíc řečí, a proč ten, kdo to všechno ví nejlíp, raději mlčí?
Myslím, že na položené otázky nelze najít přesnou odpověď(každý je přece unikát), nicméně se o to pokusím.


Otázka první: Proč ostatní mluví nejvíce, když ví nejmíně?

Napadá mě jediná odpověď. Asi proto, že se snaží svého přítele podpořit tím, že budou hanit tu druhou osobu. V tu chvíli věří svému příteli, že je jeho verze ta správná a jinou verzi nepřipouštějí. Oddané přátelství, že? Možná by měl každý z nás nejdříve otevřít oči a vyslechnout i druhou stranu, podívat se na věc ze všech možných úhlů pohledu, než začne někoho soudit...


Otázka číslo dvě: Proč ten, kdo ví, jak to doopravdy bylo, nechá své přátele, aby věřili v něco jiného, co jim sám napovídal?

Odpověď je zřejmě jednoduchá. Dotyčný člověk hledá vinu v tom druhém, i když si v podvědomí uvědomuje, že vina je převážně na jeho straně. A tak si vymyslí verzi příběhu, kde je on ten poškozený, kterou poté vypráví svým známým a přátelům, aby ho litovali a tím tak podporovali jeho snahu shodit všechnu vinu na toho druhého a zbavit se pocitu viny. Zbabělé, nemyslíte?

I když jsem se tu snažila vypsat své myšlenky, myslím, že jsem daný problém nevyřešila... Jestli jste to dočetli až jsem, obdivuji Vás. Já bych totiž už po pár větách číst přestala.

Na závěr toto: Ten, kdo ví vše a pravdivě, nepoví... Ten, kdo ví málo, mluví až moc... Bylo to tak, je to tak a bohužel to tak bude i dál...