...

Déšť se sněhem se snášel na špinavou tramvajovou zastávku. Osamnělý řidič stál u svého vozu a kouřil levný cigarety. Seděla jsem na špinavé lavičce a ten pach jsem cítila až sem.
Nenatřaná lavice mě studila. Čekala jsem na svého kamaráda, zpoždění jako obvykle.
Kdosi mě chytí za rameno. Otočím se a zahulákám: "No Marečku, dost, že jdeš!!! Už jsem myslela, že mi tady umrzne..." zarazím se. Nestojí tam můj kamarád.
Dlouhé tmavé vlasy a ty oči...Ty zelené oči. Ona se usmívá, můj úsměv už zmrzl
a vážně, no fakt, to není kvůli tomu mrazu.
Teď už se směje na plný kolo. "Martinkoooo, to je dost, že se potkáváme, co?" říká úlisně.
Třesu se, přestože mi po zádech teče horký pot. Záblesk první. Ona tahající mě za moje vlasy. Záblesk druhý. Ona jak mě podkopává nohy a na zemi mě kope do břicha.
Záblesk třetí. Ona a její armáda přátel naproti mě. Záblesk čtvrtý. Já v koutě.
Záblesk pátý. Slzy. Šestý. Ticho. Sedmý. Strach. Osmý. Křik.

Prudce dýchám. Přichází její kamarádka. A další. Stojí kolem mě v kruhu.
Ona zavelí, odchází. Vracím se zpátky do svých desíti let. Schoulená.
Někdo mi položí ruku na rameno. Upřu na něj svoje oči. Marečku...?