Misantropie

Už znovu prosakují, cítím je jak blížící se bouři. Šílené stavy odporu, hraničící s nenávistí, ke všem lidem, které ve svém vrcholu opovrhují vším živým. Cítím je ze všech svých, hnusem zanesených, pórů. Je to dar či trest? Z obou variant trochu.
Neúprosná nenávist. Srdce postrádající lásku si našlo alternativu v druhém silném citu – nenávisti, silné a temné jak jáma pekel. Duše, pokud nějaká zůstane, nabude obludného zjevu, plně se přizpůsobujíc stavu mysli. Cloumá mnou hluboké opovržení k lidské rase postrádající hrdost a čest prastarých národů. Opovrhuji svým vlastním lidským původem – smrtící konfrontace.
Smrt, které se všichni, ve strachu o své ubohé a nicotné existence, tak strašně bojí, nabývá vykupitelských rysů. Život přestane dávat smysl a každá myšlenka se upírá na onen temný bod kdesi v dáli nepoznaného nekonečna.