Záchvat vzteku

V temných hodinách našich dnů otvírají se staré rány a začínají pučet ty ještě nenarozené. V čase temnějším než letní noc a mrazivější než noc lednová. Přemýšlím nad věcmi, o kterých by mě ani v nejděsivějším snu nenapadlo, že je mám v hlavě... či v černém srdci. Samota nás, zavržených, temných bludných duší, se v tu chvíli zdá neúnosná. Oči se kalí - ne však slzami, nýbrž zvláštním povlakem zastírajícím to pozitivní v tomto světě.
Náhle vystupuje mrazivá pustina a vzývá ke vstoupení. Je z ní však návratu? Nezavřou se s tesklivým nářkem těžká ocelová vrata na věčnost?
Duši naplňuje zloba, zloba tak děsivá, že by mohla zničit stovky nepřátel a člověk se jen diví, kde se to v něm bere. Ta chuť ničit, bořit a zabíjet, která je součástí potlačené lidské přirozenosti. Povraždit vše, co se jen pohne, i to, co nehybně setrvá na svém místě. Ruce od krve pořád a pořád postupují kupředu a berou si jeden život za druhým, bez možnosti nasycení a ukojení vzteku, dokud jen bude na co udeřit.
Ach, ten pocit totální destrukce, končící nejspíš i zánikem vlastní existence. Vyventilovat ten spalující pocit a jít dále, bude-li ještě kam.
Mnoho životů muselo padnout za svatého boha a nikde ani náznak odporu, obvinění. A co temný bůh? Jediný spravedlivý? Kdoví? Možná ani on sám to netuší, neb zlo v podobě, jak jej chápeme my, je čistě lidský vynález a třeba onu sílu, ani dobrou ani zlou, která žene svět vpřed, přivádějí k životu stejné pocity, které vedly mne k napsání těchto pár nesmyslných řádků.